Phar Lap aneb veřejná strategie do nejbohatšího dostihu světa


S lehkostí větru proběhl australský zázrak Phar Lap cílem Agua Caliente Handicapu v roce 1932. O více než dvě délky před americkým Reveile Boyem, který nesl váhu 62,7 kg. Krátce po doběhu se Australané radovali znovu, od časoměřičů totiž dorazila zpráva, že Phar Lap i přes vážné zranění kopyta zaběhl rekord dráhy časem 2:02 4/5! Z 15 konaných závodů to byl jediný rekord, který toho dne na dráze v Agua Caliente vůbec padl. V závodě na stejnou vzdálenost, který následoval ihned po Agua Caliente Handicapu, zvítězil kůň Wizardry v sedle s Eddiem Arcarem v čase 2:07 1/5. Vítěz posledního dostihu toho odpoledne dosáhl času 2:08.“
Jakkoliv se to může zdát nemožné, Phar Lapův výkon proběhl dle přesně stanoveného scénáře. Walter Kelley o tom vyprávěl dostihovému historikovi a spisovateli Jimmu Bolusovi v roce 1988. Podle jeho vzpomínek totiž Phar Lapův realizační tým prozradil svou strategii přímo v rozhlasovém vysílání. „Bylo to opravdu zvláštní, jak o tom koni mluvili,“ říká Kelley. „Přišli k nám do rádia tři nebo čtyři dny před dostihem a prostě nám prozdradili celou taktiku! Přesně nám popsali, jak ho žokej pojede v jednotlivých etapách dostihu a co ten kůň udělá.“ Tomuto interview byli přítomní reportéři z USA i z Austrálie,“ pokračuje ve vyprávění Kelley. „ A ti lidé z Phar Lapova týmu přede všemi prohlásili, že Phar Lap poběží v první fázi závodu vzadu, aby se mu do očí nedostal písek odletující od kopyt ostatních koní, bude se prý držet zpátky asi tak první 1/4 závodu. Až bude na mezníku 1 míle, poběží stále na posledním místě. Pak ho prý nechájí se rozehřát, takže poběží trošku rychleji až na mezník 3/4. Podle předpokladů Tommyho Woodcocka by se v ten okamžik už měl dotahovat na posledního koně z pole a pak vyrazí kupředu. Žokej ho nechá běžet naplno jen od 3/4 mezníku k mezníku 1/2 míle. To už bude viditelně vepředu a poběží domů.“ Kelley se odmlčí. Podívá se Jimmu Bolusovi do očí a zastřeným hlasem pronese: „A přesně tak ten kůň vyhrál.“ I o půl století později bylo zřetelné, jak Kelley nemůže zapomenout na prostá a upřímná slova Tommyho Woodcocka. Jak stále žasne nad výkonem jeho svěřence Phar Lapa. „A řeknu Vám ještě něco! Tenkrát byli v tom dostihu i koně, co dokázali 3/4 míle běhat sakra dobře. Nikdy nezapomenu na slova Johnyho Longdena, který s bledou tváří vyprávěl, jak byl pyšný na svého koně Bahamase, který se držel na předních místech hned od startu. Když ale míjeli mezník 1/2 míle, najednou se vedle nich jako rudý přízrak zjevil Phar Lap. Na kratičký okamžik běželi hlava hlava, ale pak je Phar Lap prostě jen tak oběhl… Řeknu Vám jen jedno, proti takovému koni neměl šanci nikdo.“Phar Lap zvítězil. Jeho výhra čítala 50.050 USD. Robertson dále uvádí: „Agua Caliente se dostalo do finančních problémů a proto bylo vedení dráhy nuceno zkrátit původní výhry na polovinu, včetně zmiňovaných 100.000 USD, které byly určeny pro vítěze Agua Caliente Handicapu. “ Když si srovnáte tyto události, pak Vás jednoznačně musí napadnout, že nebýt tohoto osudového škrtu, byl by v té době Phar Lap již na vysněné příčce Harryho Telforda – stal by se totiž nejbohatším stakes vítězem na světě. Jak to? Čistě teoreticky – pokud by inkasoval slíbených 100.000 USD za své vítězsví v Agua Caliente, pak by výsledná částka jeho konečných výher rozhodně přesáhla sumu, kterou vydělal americký šampión Sun Beau! Jenže opět zasáhl osud – jako ve Phar Lapově životě tolikrát…

Pověst australského šampióna se brzy rozkřikla a dráhy v USA začaly spřádat plány, jak nalákat toho „superkoně.“ Bowie dokonce nabídl Dave J. Davisovi částku 10.000 USD jen aby se Phar Lap proběhl dráhou ve stájových barvách. Žádná z těchto nabídek však nebyla akceptována. Dne 5.4.1932 totiž vyšla v novinách ta hrozná zpráva…

The New York Times – 5.4.1932


„Phar Lap, zázračný ryzý valach z Austrálie, přivezený do země s příslibem, že se brzy stane nejlépe vydělávajícím stakes vítězem všech dob, uhynul dnes na farmě Eda Perryho v Menlo Parku poblíž Palo Alta. Ještě několik hodin poté byl turf v šoku! Lidé dokonce pokládali tuto zprávu za novinářskou kachnu a zdráhali se jí uvěřit.

„Rudý přízrak“ měl být k vidění při tréninku na ranči Peninsula, kde měl trénovat na svůj další závod na dráze v Tanforánu. Vítězství v Agua Caliente Handicapu mu bezpochyby vyneslo pověst top favorita, jelikož to byl vůbec jeho první závod v cizím prostředí. Přední turfmani tak předpokládali, že bude ostře sledovaným koněm sezóny, který zastíní i neuvěřitelné výkony amerického šampióna Sun Beaua v majetku pana Willise Sharpea Kilmera.

Nemoc šampióna držel jeho tým v tajnosti. Pravda nebyla řečena ani skupině novinářů, kteří ranč dnes ráno navštívili. Poté, co jim byl odmítnut personálem přístup do areálu stájí, pojali podezření a začali se rozhlížet kolem. Odpoledne, ještě než se novináři stačili dovtípit, co se opravdu mohlo stát, se ve dveřích stáje objevili členové Phar Lapova realizačního týmu. Se slzámi v očích oznámili užaslým mužům, že Phar Lap právě uhynul.

Ihned se vyskytlo podezření, že šampión byl otráven, což bylo ale ihned vyvráceno dr. Walterem Nielsenem, australským veterinárním lékařem (pozn autorky. v některých zprávách je uváděno jméno Bill Neilson nebo též Neilsen). Pro úplné vyvrácení podezření, bylo nařízeno důkladné vyšetřování v okolí stáje, které vedl policejní důstojník Edward Farrell. Důkladnému průzkumu neunikly ani pytle s ovsem. Přes 20 pytlů – zbytek nákladu přivezeného z Austrálie – umístěných mimo stáj, bylo tedy podrobeno důkladné analýze. Nic neprokázalo výskyt arzenu ani jiných jedovatých látek. Dle tvrzení Tommyho Woodcocka nedostával Phar Lap po svém příjezdu do USA téměř žádné jiné krmivo.

Když se v okolí stájí se počali pohybovat vyšetřovatelé, Tommy Woodcock se zhroutil. Padl na kolena, objímal krk mrtvého Phar Lapa a plakal. Dave J. Davis byl o jeho chování zpraven a urychleně volal na ranč snažíc se mladého trenéra uklidnit, což bohužel nemělo velký úspěch.

Mladý ošetřovatel byl prvním, kdo zjistil, že něco není v pořádku. Když ráno otevřel box, viděl Phar Lapa ležet na zemi. Vyděsil se a běžel vzbudit dr. Nielsena. Ten aplikoval koni medikaci. Zakrátko nato prý kůň skonal.

Další zpráva tvrdí, že Woodcock objevil koně zpoceného a se zvýšenou teplotou. Jak postupoval čas, začal kůň kvílet bolestí. Pak začal krvácet a nakonec se skácel mrtvý k zemi.

Dave J. Davis dále konstatoval, že kůň nebyl pojištěn, neboť bylo nemožné stanovit pojistnou sumu. Navíc předpokládal, že Phar Lap v USA tento rok určitě vyhraje sumu přes 300.000 USD, takže se tím nijak netrápil.

Někteří koně uchvátí představivost dostihového publika natolik, že je těžké uvěřit jejich demisi. Takovým koněm byl Phar Lap, obrovský valach z Austrálie, jehož výkony na dráze právem zasluhují úctu na obou stranách zeměkoule.“

Zdroj informací: The New York Times 1932
Zdroj fotografií: archiv autorky

Phar Lap aneb konečně pravda o přípravě na jeho poslední dostih?


Ve 30. letech 20. století bylo celkem neobvyklé, aby se zpráva o smrti závodního koně objevila na přední straně proslulého deníku
The New York Times, nicméně 6.4.1932 se tak opravdu stalo. Palcový titulek na přední stránce hlásal:
„Phar Lap, skvělý australský kůň uhynul na západě krátce po svém prvním americkém triumfu. SLAVNY PHAR LAP MRTEV
Překlad: San Francisco, Cal. April 5. — Phar Lap, zářivý valach ryzé barvy přepravený do země v lednu z Austrálie, který se měl podle očekávání stát nejlépe vydělávajícím koněm všech dob, uhynul dnes v Menlo Parku na ranči Eda Perryho poblíž Palo Alta.

Za zmínku jistě stojí, že v uplynulých měsících roku 1932 se v Americe odebralo na věčné pastviny i mnoho dalších skvělých koní, mezi nimiž byla i Mahubah – matka legendárního Man´O Wara, McGee – otec velkého valacha Exterminatora či Sweep – jeden z předních plemeníků USA v roce 1918. Žádnému z výše uvedených se však podobné výsady nedostalo! Povedlo se to pouze jedinému – „Rudému Teroru od protinožců“ jménem Phar Lap, který tak znovu a tentokrát naposledy dokázal nemožné.

Mahubah (Rock Sand – Merry Token, Merry Hampton)
Sweep (Ben Brush – Pink Domino, Domino)

Stejně rychle jako se do celého světa rozkřikla zpráva o jeho smrti, která uvrhla Austrálii do hlubokého smutku, tak rychle vyvstala i otázka, na kterou nikdo nedokázal jednoznačně odpovědět. Co vlastně skolilo tohoto velikána s obrovským srdcem, neuvěřitelnou rychlostí a kuráží bez hranic, během jediného dopoledne? Dnes už to díky výzkumu dr. Kempsona a Dermotta Henryho víme přesně… jenže to zdaleka není jediná záhada ve Phar Lapově fascinujícím životním příběhu. Zbývá poodhalit roušku šampiónova tajemného tréninkového režimu před Aqua Caliente Handicapem, onen krátký čas vyměřený Tommymu Woodcockovi, aby Phar Lapa dostal do vrcholné formy. Mnozí Američané jej vesměs popisovali jako kontroverzní. Než přistoupíme k samotnému rozuzlení této záhady, shrňme si ve stručnosti některá fakta:

Isamotný původ slova „Phar Lap“ je stále zahalen jakýmsi mlžným oparem. Adrian Dunn v knize Korunní klenoty dostihového sportu (angl. Crown Jewels of Thoroughtbred Racing) R. S. Reevese uvádí, že „slovo Phar Lap je thajského původu, prý znamená doslova blesk nebo záblesk z nebes.“ Americký dostihový historik William H.P. Robertson zase tvrdí, že „slovo Phar Lap znamená sice blesk, ale v řeci australských domorodců.“ Další teorie předpokládá, že jméno Phar Lap bylo inspirováno hřebcem Winkie (Záblesk) a mělo prý evokovat „záblesk z nebes“ uprostřed noční oblohy. Osobně se mi nejpravděpodobněji jeví verze, kterou jsem již na tomto blogu publikovala, tu si můžete přečíst zde.

Dvouletý Phar Lap vůbec nevypadal na to, že z něj bude šampión celověstového formátu. Od tří let mu však předcházela pověst téměř neporazitelného plnokrevníka, kterou si udržel až do své smrti. Během svých vesměs vítězných taženích po drahách Austrálie lámal Phar Lap jeden rekord za druhým, ovšem definitivní status národního hrdiny potvrdilo až jeho lehké vítězství v Melbournském poháru v roce 1930. Ve 2 mílovém závodě totiž zvítězil lehce o 3 délky s největší váhou a stylem, kterému dodnes těžko uvěřit. Tím si vysloužil bezmezný obdiv národa, protože v Austrálii se obecně věří, že vítězem Melbourne Cupu se může stát jen opravdu dobrý kůň. A kůň, který svým výkonem zvedne diváky v cílové rovince doslova ze sedadel, to už je pohádková třída! Pro mnoho Australanů je totiž Melbourne Cup víc než jen pouhým dostihem – je to událost, která zastavuje všechno ostatní dění v zemi (např. v roce 1999 se na závodišti ve Flemingtonu sešlo 104 200 diváků).

Dokonce i proslulý americký spisovatel – známý jako Mark Twain – na své cestě kolem světa Austrálii navštívil. Shodou okolností právě v době konání Melbourne Cupu 1895, který vyhrála skvělá klisna Auraria z Adelaide. Twain pak ve svých memoárech tento zážitek shrnul takto: „Melbourne Cup je – a to nijak nepřeháním – v Austrálii víc než pouhý národní svátek. Zastiňuje totiž všechny ostatní svátky v zemi. Oh, já napsal zastiňuje? Tak to pardon, úplně je vymazává. „Pohárový den,“ pokračuje Twain, „přitahuje pozornost i zájem veřejnosti a rozehrává jakési vzájemné souznění. Ten den je nadřazený všem dnům v roce a nemá prostě konkurenci. Nějak se mi nevybavuje, že bych něco podobného byl kdy sptařil v jiné zemi. Ne, myslím, že žádná jiná země takovýto den nemá.“

Auraria, nar.1892 (Trenton – Aura, Richmond)

Adrian Dunno vysvětluje Phar Lapovu neuvěřitelnou oblíbenost takto: „Byly to roky krize. Zlá doba a stovky lidí bez práce. Mnoho z nich se cítilo jako ztroskotanci. Svět byl šedý a nejistý. Země zoufale potřebovala svého hrdinu. Takového, který se nevzdává a dává všem naději. Tím se pro Australany stal Phar Lap. Byl veřejným pokladem i jakousi duševní potravou. Jediným potěšením prostých chudých lidí, kteří ho bezmezně obdivovali pro jeho nezdolnost, sílu i vytrvalost. Původně podceňovaný „outsider“ v sedle s Jimem Pikem oblečeným do viditelné červené kazajky opatřené černými pruhy na sněhově bílých rukávech s červenou čapkou překonal prohry a začal své soupeře porážet způsobem, který neměl obdoby. Navzdory zátěžím, navzdory všemu…a s každým jeho vítězstvím zažívali chudí lidé i jakýsi pocit šťastné agónie smíšený s pocitem zadostiučinění.

Pověstná popularita měla ale i své stinné stránky – vyskytli se totiž tací, kterým byl neporazitelný kůň spíše trnem v oku. Sem zařaďme bookmakery a různé pokoutné existence živící se především sázkami. Ti Phar Lapa nenáviděli za to, že jim kazí jinak celkem výnosný byznys. S každým dalším vítězstvím totiž přicházeli o nemalé peníze, protože jen naprostý šílenec by v dostihu nevsadil na neporazitelného koně. Pár soutěživých jedinců sice sázelo i proti němu, ale nikomu se to příliš nevyplácelo. Většina sázela přímo na Phar Lapa, protože se obecně věřilo, že je naprosto výjimečný a nemůže prohrát. Znechucení bookmakeři na něj pak prostě odmítli přijímat další sázky. Jediným výsledkem toho byl globální kolaps sázek. A tak se najatí gansteři pokusili nepohodlného šampióna odstranit. Díky duchapřítomnosti ošetřovatele Tommyho Woodcocka však „Bobby“ unikl nezraněn a svým dalším vítězstvím zasadil smrtící ránu hned několika bookmakerům – zvítězil totiž v Melbourne Cupu 1930 v kurzu 8:11.

Ve své knize „Cup Day“ Maurice Cavanough a Meurig Davies píší, že „jediným okamžikem, kdy se k němu soupeři dokázali přiblížit, byl start.“

V Melbourne Cupu 1931 Phar Lap podlehl mimořádnému handicapu a jeho osud v Austrálii se naplnil. Jeho majitelé se rozhodli pokusit se dobýt dostihové dráhy Ameriky. Lépe řečeno – chtěli získat tamnější nejlépe dotovaný závod – Agua Caliente Handicap. Kdyby totiž Phar Lap v Agua Caliente úspěl, měl by nakročeno k pozici nejlépe vydělávajícího stakes vítěze, což byl Davisův i Telfordův společný cíl. Oba si totiž až moc dobře spočítali, že po případném vítězství jejich koně v Agua Caliente by stál Phar Lapovi na cestě za vysněným titulem pouze americký šampión Sun Beau. Phar Lapova třída sama o sobě nepřipouštěla neúspěch a tak chtíč nakonec překonal všechny ostatní překážky a velký ryzák se vydal na cestu do Ameriky doprovázen myšlenkami téměř sedmi miliónů obyvatel Austrálie.

Phar Lap před svou první i poslední plavbou

Odvážnému pokusu o převzetí žezla turfu předcházela 3-týdenní cesta nakladní lodí Monowai, na jejíž palubě byl pro šampióna zbudován i speciální box o rozměrech 3,6×3,6 m. Phar Lap zvládl 10. 0000 mil dlouhou cestu ve společnosti Tommyho Woodcocka (26) a žokeje Billa Elliotta (druhého stájového žokeje) v naprostém klidu a pohodě. Mladý ošetřovatel byl také pověřen, aby dozíral na Phar Lapovu přípravu před prestižní zkouškou v Americe.

Phar Lapův příjezd do Ameriky popisuje William H.P Robertson ve své knize Historie plnokrevných dostihů v Americe (angl. History of Thoroughbred Racing in America) takto: „a pak se objevil obrovský ryzák, kterého mnozí odborníci vč. Eddieho Arcara, Francise Dunna a Marshalla Cassidyho považovali za nejlepšího koně, který kdy vstoupil na Americkou půdu. Nejúžasnější na tom všem ale je, že mu stačil jediný závod, aby Americe potvrdil svou převahu.“

15.1.1932 tedy Phar Lap dorazil do San Francisca, kde jej předcházela taková publicita, že mu ji mohl závidět i sám velký Man ´O War. Tommy Woodcock rychle dojednal ustájení na farmě poblíž přístavu, aby si tam „Bobby“ odpočinul a připravil se na úmornou cestu přepravníkem až do Tichuany, kde měla začít jeho příprava na Agua Caliente Handicap. Podle Robertsona pak v Mexiku „podstoupil jeden z nejpodivnějších tréninkových režimů, kterého kdy Amerika byla svědkem. Žádná rychlá práce na dráze, nic z toho na co jsme byli v Americe běžně zvyklí. Většina tréninkové práce se odehrávala mimo dráhu. Woodcock jezdil na tom koni jako rančer na honáckem koni přes hory a doly a to i navzdory poměrně skalnatému povrchu.“

Marshall Cassidy, startér v Agua Caliente, se zase beznadějně snažil přesvědčit Woodcocka, aby Phar Lapa začal zvykat na start pomocí tzv. Maxwellovy bariéry, která byla později nahrazena startovními boxy. Přestože Phar Lap neměl s tímto typem startovního zařízení vůbec žádné zkušenosti, Woodcock opovrhl nabízenými zkušebními lekcemi se slovy: „Phar Lap odstartuje dobře.“ Zasvěcení pozorovatelé však jeho optimismus nesdíleli. V trenérských kruzích převládal vlažný pesimismus: „Jak by mohl kůň, který připlul přes půl světa, vyhrát závod na cizí dráze, když ani není zvyklý závodit na písku?“

Nejlepší obrázek o tom, co se v Agua Caliente tehdy vlastně dělo, nám mohou poskytnout jen výpovědi očitých svědků. Mezi nimi je i znalec koní a trenér z Kalifornie – Noble Threewitt, který 24.2.2000 oslavil své 89 narozeniny. Právě Threewitt byl jedním ze šťastných svědků celé této historické události. Podle jeho názoru nebyla Phar Lapova příprava na závod Američany správně pochopena.

Noble Threewitt (archivní záznamy): V roce 1932 mi bylo 21 let a pracoval jsem jako ošetřovatel koní pro trenéra J.B. McGinna,“ dodává. „Potkali jsme se v Riverside Parku v Kansas City, kam jsem odjel závodit s mojí klisnou. Když naše setkání skončilo, McGinn mi nabídl, že přepraví mou klisnu spolu s jeho koňmi do Agua Caliente a já pak budu všechny jezdit v tréninku a pracovat pro něho. Řekl jsem mu, že ani nevím, kde to Caliente je a že jsem o něm nikdy v životě neslyšel.“

Pozn. autorky: McGinn později zemřel a Threewitt převzal na žádost jeho ženy trénink všech koní. Později se stal jedním z nejznámějších trenérů v Jižní Kalifornii. Mezi jeho nejznámnější vítěze patří Correlation, Honeys Gem a King of Cricket.

Noble Threewitt (archivní záznamy): Dostihy v Agua Caliente se konaly po celou zimu. V Americe zas nebylo příliš tratí, které by fungovaly i v zimě – jen Caliente, New Orleans, Florida a Kuba – to bylo vše. Agua Caliente vždycky poutalo pozornost velkých majitelů stájí. Ben Jones a jeho syn Jimmy (kteří později sedlali 8 vítězů Kentucky Derby) vždycky rádi závodili v Agua Caliente.“

N. Threewitt žil na dráze v malém pokojíčku spolu s Tomem Smithem, trenérem, který se později stal slavným hlavně díky Seabiscuitovi. A Phar Lapa si vybavuje velice detailně.

Noble Threewitt (archivní záznamy):Zpráv o tom zázračném koni byly plné noviny – již týdny předem jsme očekávali jeho příjezd,“ říká. „V den, kdy dorazil, jsme se na něj všichni šli podívat. To víte, měli jsme před sebou velký závod, jehož hlavní výhrou mělo být původně 100.000 USD, ale kvůli krizi byla cena pro vítěze snížena na polovinu, ale i těch 50.000 USD pro nás byly zatraceně dobrý peníze, když si vezmete, že jsem vydělával 75 USD za měsíc!!!

Noble Threewitt (archivní záznamy):Okolo Phar Lapa jsem se točil denně. Australani si totiž nepřivezli žádnýho dalšího koně, takže se dohodli s mým šéfem, Mc Ginnem, že si budou půjčovat jednoho z našich. Tak jsem se s nimi vlastně i poprvé setkal. Elliot byl ten žokej a ošetřoval ho Tom Woodcock, který byl zároveň odpovědný i za jeho trénink. Oba dva se snažili působit přátelsky, ale byli tak nějak odtažití – zvláště co se týkalo cizích lidí …a tak k Američanům obecně. Naneštěstí pro ně většina pracovníků ze závodiště byla Americké národnosti, ale nežili přímo v Tichuaně, nýbrž kousek za hranicemi v Chula Vista a některý z nich i dál – severně u North Diega,“ dodává Threewitt.

V tý době se ale nesměly překračovat mexické hranice před sedmou hodinou ráno a toho Woodcock hodně využíval. Okolo sedmé hodiny jsem je pak vídával každý den jak s ním pracují – a vždycky když Američani ráno dorazili na dráhu – tak už ho jen krokovali. Podle mýho názoru nebylo teda na jejich tréninku nic zvláštního natož tajnůstkářskýho jak tu všichni prohlašovali. A rozhodně vůbec nebyla pravda, že by před závodem nešel rychlou práci. Já toho byl svědkem a se mnou i pár dalších lidí, kteří taky žili přímo tady na dráze. Rozdělovali mu práci na rychlou a uvolňovací. A někdy ráno ho taky brávali na kopce. Jediný, co jsem nikdy nechápal bylo, proč mu na hřbet nakládali dva pytle s ovsem, se kterýma ho pak nechali chodit do těch kopců krokem. Většinou ale pracovali přímo tady na dráze.“

Byl jsem celkem vlezlý“ připouští srdečný Threewitt „Ještě nikdy v životě jsem nespatřil takového šampióna! Věděl jsem, že nesl 68,5 kg v Melbourne Cupu 1931, což byla naprosto nemožná váha! Často jsem postával poblíž jejich stáje a zvědavě nakukoval dovnitř. Jakmile jsem měl volno, už jsem se tam plížil. Woodcock i Elliot mě brzy přijali za přítele a prozradili mi, jak Austrálie Phar Lapa miluje, ale méně pak už jeho majitele – Telforda a Davise.“

Ten kůň byl prostě obrovský, úžasně vypadající kůň, který už na první pohled působil naprosto impozantně. Byl ale taky velmi přítulný, nikdy se neplašil ani nejančil. Vzpomínám si, jak mi trenér Walter Kelley vyprávěl, že Woodcock vysadil na Phar Lapa tři děti najednou a vodil ho okolo areálu stájí. To asi nejlépe ilustruje jeho mírumilovnou povahu. Na tom koni mohl jet úplně každý.“

V den samotného závodu ho Woodcock vyvedl do paddocku už dva závody před velkým Agua Caliente Handicapem, což bylo asi tak 2 hodiny předem. Umíte si představit udělat to s koněm dnes? Jen tam tak stáli jako sochy a pak – 20 minut před startem na něj hodili sedlo a Elliot se mu vyšvihl na hřbet – a to všechno uprostřed toho úmorného poledního žáru. Woodcock mi vysvětlil, že nechává Phar Lapa zvykat na jeho handicap – 58,5 kg, což byla nejvyšší váha stanovená v tom dostihu.Jejich postup se ale nelíbil startérovi Cassidymu, když uviděl co Australani vyvádějí, vběhl do paddocku a naléhal na Woodcocka, aby Elliot z koně okamžitě slezl zdůrazňujíce, že zbytečné zatěžování koně před samotným závodem by pro něj mohlo mít neblahé následky. Woodcock se ale nijak nenechal vyvést z míry a prohlásil: “ Phar Lap je na tenhle postup zvyklý a jeho výkon to nemůže nijak ohrozit.“

John I. Day ve své knize Říkej mi kůň (angl. Call Me Horse) také napsal že „cca 10 dní před závodem utrpěl Phar Lap velmi vážné zranění kopyta. Část z něho byla zcela odstraněna. Důsledkem toho musel být nakován tvz. zámkovou podkovou. V den závodu pak byla tato podkova odstraněna a byla pod ní připevněna speciální ocelová destička, což ještě zvýšilo jeho hmotností zatížení. Měl totiž velmi těžké sedlo z klokání kůže,“ pokračuje Day „a žokej Elliot vážil něco okolo 46 kg. Navíc uvádí i Eliotovu podivnou praktiku s handicapem – místo, aby olověné destičky strčil do kapsiček u sedla, připevnil si je prý na tělo a skryl je pod hedvábným dresem.“

Než koně vykročili na start, zaslechli někteří žokejové Woodcocka dávat Elliotovi toto odre do dostihu: „Po startu ho trochu zadrž a drž se vzadu. V cílové zatáčce ho pusť ať utíká domů.“ To byla prostá slovní předehra k výkonu, na který očití svědci nemohli ještě dlouho zapomenout.“

Zdroj informací: archiv autorky
Zdroj fotografií: Internet

Phar Lap aneb věřte nebo nevěřte

Když bylo ukončeno vyšetřování týkající se podivných okolností Phar Lapova úhynu v Menlo Parku v dubnu 1932, vyšel v jednom nejmenovaném Americkém deníku článek, jehož první věta zněla: „Věřte si čemu chcete, ale ani jeden z elitních vědců neví, co vlastně zabilo Phar Lapa.“ Autor výše uvedené věty tehdy jistě netušil, jak velkou světu sdělil pravdu. V jedné jediné větě totiž vystihl situaci, která přetrvala 75 let. V roce 1945 dokonce jeden Australský deník uspořádal „soukromé“ pátrání a vydal se přímo za majitelem ranče Perry Stables do amerického Athertonu ležícího poblíž Menlo Parku v Kalifornii, Edwardem Perrym. 

Edward Perry, majitel stájí v Menlo Parku v Kalifornii (archivní záznamy):

Tihle Australani, všichni do jednoho – a trenéra koně nevýjimaje, to oni byli pravou příčinou smrti toho koně! Nechali ho žrát vojtěšku a krmili ho k tomu jádrem, které dovezli z Nového Zélandu. To zrní bylo zatuchlé a zapařené – zřemě se tak stalo již během přepravy na lodi. Dávali mu toho „jedu“ vědro denně. A ta vojtěška k tomu, to byl začátek Phar Lapova konce.“
Reportéři Australského deníku se – my už dnes víme, že mylně – domnívali, že teorie o otravě arzenem byly pouze pomluvy. Všechno začalo s nálezem mikroskopického množství arzenu ve Phar Lapově zažívacím traktu, na listech stromů poblíž ranče a na pastvinách ležících poblíž chemicky ošetřených stromů.
Edward Perry, majitel stájí v Menlo Parku v Kalifornii (archivní záznamy):
„Tohle množství by koně rozhodně nezabilo, ale nepopírám, že se ti Australané nedopustili žádné chyby. Podle mého názoru udělali jednu velmi podstatnou, neřídili se mými radami, aby tam svého koně nevodili, protože stromy byly ošetřeny postřikem proti hmyzu. Nevěnovali evidentně mému varování vůbec žádnou pozornost.“
Zde se výpověď Eda Perryho liší od tvrzení novinářů – snad v honbě za novinářskou senzací – protože v tisku se objevily zprávy, že Australský tým nebyl na chemický postřik nikým upozorněn. Pravda se nám tedy opět skrývá mezi tato dvě tvrzení. Můžete si věřit čemu uznáte za vhodné. A podobných příkladů byste ve Phar Lapově příběhu našli víc než dost.
Např. sám Tommy Woodcock ve svých tvrzeních původně velmi striktně trval na tom, že „Bobby“ nedostával příliš zeleného a že výše zmíněný oves byl v naprostém pořádku. Ve své výpovědi rovněž tvrdil, že k pytlům s krmivem se nemohl nikdo dostat. Později ale připustil, že se někomu přeci jen mohlo podařit poškodit obsah posledního z pytlů, v němž se skladovalo krmení pro Phar Lapa. Opět tu máme tvrzení, která jdou přímo proti sobě jako bílá a černá.

 

Phar Lapův veterinář, Bill Nielsen se z profesního hlediska přiklonil k výpovědi učiněné Tomem Woodcockem. Nielsen byl také prvním veterinářem, který při pitvě šampióna došel k názoru, že Phar Lap byl pravděpodobně otráven. Utvrdil jej v tom nález podivné toxické substance, který objevil v jeho zažívacím traktu. Výsledky svého bádání také za pár hodin sdělil novinářům…
Bill Nielsen, Phar Lapův osobní veterinární lekář:
„Pokud by byla příčinou smrti čerstvá vojtěška, proč tyto potíže postihly jen Phar Lapa? I ostatní koně ve stájích ji dostávali do žlabu. To samé se týká i arzenu objeveného na listech stromů. Phar Lap nebyl jediným koněm, který tu a tam uštípl nějaký ten lísteček. Ne, tohle bylo něco jiného, něco velmi podivného.“

Doktor Creely, další veterinář, přizvaný k případu Dave J. Davisem, rovněž potvrdil tvrzení Billa Nielsena, nebyl však už tak konkrétní, uvedl jen, že se v žádném případě nejednalo o koliku.

Doktor Carl Masoero,veterinární lékař z Tanforana, novinářům sdělil, že i on objevil jakousi neznámou toxickou substanci, která podle jeho názoru zřejmě měla přímý vliv na úhyn Phar Lapa.

Finální ohledání pak bylo provedeno profesorem Frankem Greenem. Bill Nielsen, Dave J. Davis a Wendel Vincent z úřadu Western Food and Drug Administration k němu byli rovněž přizváni. To, co zbylo z Phar Lapových orgánů pak profesor podrobil přísnému zkoumání, na jehož základě pak všichni vydali společné prohlášení, že: „nevědí jak Phar Lap zemřel a že se to patrně ani nikdy nezjistí.“ Bill Nielsen zpočátku ostře vystoupil proti výše uvedenému tvrzení, ale nakonec byl umlčen hlasem většiny. Sám se však nikdy s tímto tvrzením neztotožnil, protože byl totiž přesvědčen, že Phar Lap byl otráven. (My dnes již víme, že jeho předpoklad byl správný – více zde.)

Harry Telford si rovněž najal experty, kteří se snažili najít onen chybějící článek – co vlastně zabilo Phar Lapa. Detektivové ale zklamali Harryho očekávání, neboť potvrdili pouze jeho vlastní podezření. Někdo z jeho týmu, z lidí, kterým tolik věřil, neodvedl řádně svou práci. I když se dozvěděl, že člověk, kterému věřil nejvíce, Tommy Woodcock, nepropadl zářivému nočnímu životu jako zbytek šampiónova realizačního týmu a byl přítomen i v onen osudný okamžik, i tak padla Telfordova zloba právě na Tommyho. On byl podle starého trenéra za toho koně osobně odpovědný! Když se Woodcock vrátil zpět do Austrálie, Harry Telford vybuchl: „Běž mi z očí! Už Tě nechci nikdy vidět!“ A Tommy šel… Po smrti Phar Lapa nastalo pro Harryho těžké období. Až v roce 1953 dokázal jeho svěřenec Silver Hawk zvítězit v Rosehill Guineas v kurzu 100:1. Austranalé čekali, že Silver Hawk zaujme místo velkého Phar Lapa, který v roce 1929 rovněž v Rosehill poprvé debutoval. Silver Hawk však nebyl Phar Lap. Už nikdy nevyhrál další závod.
Tommy Woodcock zůstal chvíli v Americe. Byla mu totiž nabídnuta místa u předních amerických trenérů a majitelů stájí. Dave J. Davis se také nezachoval příliš férově – zdržoval platby, které Tommymu za jeho služby dlužil a nakonec zaplatil až poté, co klesl kurz dolaru, aby tak srazil dlužnou částku na minimum. I navzdory výše uvedeným faktům chtěl však Davis Woodcocka i nadále ve svém týmu. Poté, co se záležitosti okolo smrti Phar Lapa začaly uklidňovat, přiklusal za Woodcockem s „velkorysou nabídkou.“ Hned spustil: „Budou další koně. Chci tu založit silný a dobrý tým. Zůstaneš nebo ne?“

Tommy se však dlouze nerozmýšlel, „jeho“ Phar Lap byl navždy pryč a Davisovi ho už nic netáhlo. Pečlivě zvážil všechny nabídky a vzal místo trenéra u Eillise Sharpeho Kilmera, majitele mnoha dobrých koní vč. šampióna Sun Beaua. Spolu s ním odešli i Billy Elliot společně s Billem Nielsenem. Nebylo tedy více dobrého Phar Lapa ani jeho realizačního týmu.

Dave J. Davis se usadil v Americe a zakoupil tam farmu Oak Dell Stud. Žil dál s vidinou, že někde přeci musí existovat další „Phar Lap.“ Dovážel proto převážně koně Novozéladnského chovu. Podařilo se mu sice odchovat několik výtečných koní vč. Phar Rong (což thaisky znamená „Hrom“), ani jeden z nich mu však Phar Lapa nikdy nenahradil.

Vlastně nikdo z výše uvedených již nikdy neměl to štěstí, aby potkal koně Phar Lapových kvalit. Zůstaly pouze živé vzpomínky, smutek a prázdnota. Díky otázkám vznášejícím se nad Phar Lapovou smrtí se rány nikdy zcela nezacelily a tak nemohlo přijít ani očekávané rozhřešení.

Zdroj obrázků: archiv autorky

Phar Lap aneb ten medikament určitě zabere…


Po vítězství v Agua Caliente Tommy Woodcock a Phar Lap cestovali 956 km zpět do Menlo Parku, do stájí, které ležely pouhých 40 km jižně od San Francisca. Oslavy se konaly až na místě, tedy přímo v komplexu stájí Eda Perryho. A jako obvykle Tommy se od Phar Lapa nehnul na krok.
..Americká média se předháněla v superlativech a vesměs hlásala něco ve smyslu „nejlepší kůň, který byl v Americe kdy spatřen.“ Dave J. Davis byl notně zaneprázdněn aranžováním dalších aktivit pro svého zázračného koně – samozřejmě jak jinak než s odpovídajícími cenami pro vítěze. A z Phar Lapa se téměř přes noc stala největší dostihová celebrita.

Tommy Woodcock (úryvek z knihy Jana Wositského – Tommy Woodcock):
„Víte, spousta lidí ho najednou chtěla vidět. Byli otravní a vlezlí, vůbec nebrali ohledy a chodili si do stáje jak se jim to hodilo. Takže jsme nakonec museli dát do novin ohlášení, že návštěvní hodiny budou od 14.30 do 16.00 hod. V tuto dobu jsem totiž bral Phar Lapa na dráhu na trénink. Takže celý ten ohromný dav se vždycky přihrnul a poskládal se kolem hrazení okolo dráhy. Zvláště děti často žadonily: „Prosím Vás, ať udělá nějaký trik…“ Já jsem vždycky měl u sebe jablko nebo kapsu plnou kostek cukru a přede všemi jsem Phar Lapovi vždycky řekl: „Bobby Boy, ukaž jim jazyk…“ a on na ně skutečně vyplázl jazyk. Potom jsem třeba dal do pusy kostku cukru a Bobby ji jemně okusoval. Takhle jsme si spolu hrávali. Děti mu strkaly další kostky cukru,…ale on si nikdy nic od nikoho nevzal – ani jablka ani cukr. I kdyby si býval chtěl vzít, nenechal bych ho – vždycky jen z mé vlastní prověřené kapsy.“

Phar Lapův realizační tým odpočíval v Menlo Parku celých 14 dní. Dave J. Davis byl ve městě a vyjednával s filmovými společnostmi, které měly zájem o natočení dokumentárního snímku o „zázračném koni od protinožců.“ Nielson spolu s Elliotem a C. Martinem si užívali volna plnými doušky – včetně poměrně častých nočních výletů do nedalekého San Francisca. Užívali si publicity. Nestarali se o koně. Věděli, že Tommy je u něj, že nesdílí jejich nadšení. Byl vždycky samotářský a podivínský. Prostě svůj.

Phar Lapův realizační tým(na fotce chybí ošetřovatel C. Martin)


Tommy Woodcock (úryvek z knihy Jana Wositského – Tommy Woodcock):

„Nikdy jsem neholdoval alkoholu, nikdy jsem nekouřil… a zkrátka jsem mezi ně příliš nezapadl. Nebavilo mě být vzhůru celou noc a kroužit po barech…
Byl jsem trenér toho koně a víte, to byla pro mě ta největší čest – komu se kdy poštěstí trénovat jednoho z nejlepších koní světa? Měl jsem práci a měl jsem Phar Lapa, který čekal, že se o něj postarám. A to jsem také dělal – on byl mým vůdcem. Bylo mi jasné, že mi ten kůň může pomoci udělat si dobré jméno. Byl vlastně moje živobytí a dalo by se říct, že byl i celý můj život. Když bude i nadále takhle úspěšný v Americe, možná že spolu pak pojedeme dobít i tu pověstnou Anglii.“

Každou noc spal Tommy u dveří Phar Lapova boxu. První věcí, kterou dělal každý den ráno, když se probudil bylo, že otevřel dveře boxu a podal Phar Lapovi kostku cukru – byl to jeho ranní rituál. Rituál,který Phar Lap poprvé porušil 5.4.1932….

Tommy Woodcock (úryvek z knihy Jana Wositského – Tommy Woodcock):

„Okolo 5 hodiny ráno jsem mu jako obvykle nastavil dlaň s kostkou cukru. A v tom jsem ucítil jeho horký dech. Pomyslel jsem si: Kriste, on si nevzal svou kostku cukru… V tu chvíli jsem byl dokonale probuzený. „Bože…,“ odkryl jsem přikrývku a sáhl pod ní rukou. Cítil jsem, že má zvýšenou teplotu, ale ne o moc. Běžel jsem vzbudit Nielsena, veterináře – a řekl jsem mu: „Myslím, že tomu koni není dobře.“ Vyskočil a běžel se mnou zpět do Phar Lapova boxu. Změřil mu teplotu a řekl: „Oh, není na tom tak špatně – je jen trošičku nad normálem. Žádný extrém.“ Řekl jsem: „Opravdu?“ On na to odpověděl: „Myslím, že má mírný náběh na koliku.“ Řekl jsem: „Vážně?“ A on se zeptal: „Sežral všechno krmení?“ „Jo, nechal jen trošku na dně žlabu, toť vše.“ Nielsen vešel do boxu a podíval se na jeho výkaly. Pak řekl: „Nevypadá, že je na tom špatně, ale pro jistotu mu raději namíchám medikament.“ V té době se dávala medicína do takových velkých kapslí a pomocí gumové hadice se spustila koni jícnem do krku odkud se snáze dostala do žaludku. To Nielsen také provedl. Pak mi řekl: „Nech ho tak hodinu v klidu, myslím,že bude v pořádku.“ Udělal jsem, co mi řekl, ale za hodinu jsem ho budil znovu. Řekl jsem: „Nemyslím si, že by na tom byl o moc líp.“ On se na něj zběžně podíval a řekl mi: „Vezmi ho ven na procházku a ten medikament určitě zabere…. Řekl jsem: „Dobrá.“

Chvíli jsem Phar Lapa vodil kolem stájí, ale pak začal mít hrozné bolesti a já jsem zase běžel za Nielsenem. Řekl jsem mu: „Ten kůň má hrozné bolesti! Raději byste měl vstát a jít pro něj něco udělat!“ Vstal a šel se mnou, znovu mu změřil teplotu a tep. Pak se zamračil a prohlásil: „Kruci, tohle už je vážné. Musím to konzultovat s dalším veterinářem. Budu hned zpátky.“Řekl jsem: „Dobře.“

Pak jsem vodil Phar Lapa pořád dokola a viděl, jak se jeho bolesti zhoršují. Nemohl jsem ale vůbec nic dělat, nebyl jsem veterinář. Nevěděl jsem, co mu dát, abych utlumil jeho bolesti… Ubožák.“ Vodil jsem ho stále dokola tak dlouho, jak to jenom šlo, ale cítil jsem, že slábne… doslova kvílel v nepředstavitelně bolestivé agónii. Vzal jsem ho zpět do stáje, zavedl jsem ho zpátky do boxu, otočil jsem ho k sobě a v tu chvíli mu z nozder vytryskl proud krve a postříkal mě od hlavy až k patě…poté Phar Lap padl na zem jako podťatý strom a přede mnou na místě uhynul. Když se vrátil Nielsen zpátky, byl už Phar Lap dávno mrtvý…

Celý život jsem se s tím srovnával – pokaždé, kdykoliv jsem viděl jiného koně. Prostě jsem musel přemýšlet proč?! Obvinili mě, že jsem ho nechal žrát trávu a listy ze stromů poblíž stájí, které měly být ošetřeny prostředky proti hmyzu, které obsahovaly arzen. No, třináct dalších koní rvalo ze stromů ty listy a já jediný jsem s ním chodil až doprostřed té loučky, tam se pásl – to bylo půl míle od místa, kde ostatní koně žrali výše zmíněné listy! Křivě mě obvinili, že jsem ho nechával žrát ty listy, které však nikdy nežral.

Přišli a analyzovali všechno jeho žrádlo, pátrali i kolem žlabu. Do doby než jsme se vrátili z Mexika, byly všechny pytle s jeho žrádlem pod celním dozorem. Vzal jsem si pouze jeden z nich a ten jsem začal krmit. Stejný oves dostal i tu osudnou noc… a druhý den nato uhynul. Samozřejmě, že v samotném krmení nic nenašli, tak řekli, že oves mohl být plesnivý, což bylo velmi nepravděpodobné, protože pocházel z Nového Zélandu. Novozélandský oves má trochu jinou barvu než klasických oves – některá zrnka jsou více nahnědlá až šedivá, proto se taky tato odrůda nazývá: šedý oves. Chutnal sladce – přesně tak, jako když jsem ho kupoval. Phar Lapa měli na Novém Zélandě všichni moc rádi a já se právem domnívám, že mi pro něj dali ten nejlepší oves, co měli na skladě. Samozřejmě, že prozkoumali i oves, který nechal ve žlabu a zase nic nenašli – byl naprosto v pořádku. Zkoumali stěny jeho boxu, prolézali dokonce i jeho rohy, ale nikde prostě nic nenašli.

Často jsem přemýšlel i nad tím, jestli to nemohla být částečně i Nielsonova chyba. Často chodil ven a vracel se až pozdě k ránu. Třeba, když jsem ho vzbudil tak brzy ráno po tahu, jestli nebyl ještě rozespalý… mohl se třeba splést a dát mu špatný medikament… V pět hodin ráno byl totiž Phar Lap jen trošku nad normálem, ale nebylo to tak strašné. A vůbec nevypadal nemocně, ale po podání zmíněného medikamentu se jeho stav začal rychle zhoršovat a za čtyři hodiny poté, co dostal tu medicínu,uhynul.

Nemohl jsem lidem říci, jak zemřel, ale víte, v průběhu života se Vám hodí hlavou spousta myšlenek. Já jsem se od toho koně nehnul ani na krok – zvláště když jsme byli v Menlo Parku. Nikdy jsem ho neopouštěl. Věnoval jsem mu celý život. Necítím se vinen za jeho smrt. Udělal jsem pro něj všechno, co jsem jen mohl – ošetřoval ho jak jsem uměl nejlépe, ale cítil jsem, že ostatní mi za jeho smrt dávají vinu. Nechali mě tam s koněm, který byl na smrt nemocný! Musel mít nepředstavitelné bolesti, a já jsem pro něj nemohl vůbec nic udělat! Nic! A potom se prostě zkácel k zemi a uhynul. Nebyl to vůbec příjemný pocit, to Vám tedy můžu říct.

Tommy Woodcock s exponátem Phar Lapa v Melbournském muzeu


Kdyby ale žil, bože, kdyby žil…tak by se Angličtí koně mohli těšit, protože tohohle koně by nikdo neporazil, to Vám můžu říct. Všechno to dopadlo tak nešťastně… úplně jinak než jsem si to vysnil… Když jsem se vrátil zpět z Ameriky, Phar Lapova krev byla „na mých rukou.“ Národem uctívaný idol zemřel v mé péči, to nebyla ta nejlepší reputace, co myslíte?“

Zdroj: Jan Wositzky – Tommy Woodcock (1986)
Zdroj obrázků: Internet, kniha Tommy Woodcock