Phar Lapův realizační tým odpočíval v Menlo Parku celých 14 dní. Dave J. Davis byl ve městě a vyjednával s filmovými společnostmi, které měly zájem o natočení dokumentárního snímku o „zázračném koni od protinožců.“ Nielson spolu s Elliotem a C. Martinem si užívali volna plnými doušky – včetně poměrně častých nočních výletů do nedalekého San Francisca. Užívali si publicity. Nestarali se o koně. Věděli, že Tommy je u něj, že nesdílí jejich nadšení. Byl vždycky samotářský a podivínský. Prostě svůj.

Phar Lapův realizační tým(na fotce chybí ošetřovatel C. Martin)

Tommy Woodcock (úryvek z knihy Jana Wositského – Tommy Woodcock):

„Nikdy jsem neholdoval alkoholu, nikdy jsem nekouřil… a zkrátka jsem mezi ně příliš nezapadl. Nebavilo mě být vzhůru celou noc a kroužit po barech…
Byl jsem trenér toho koně a víte, to byla pro mě ta největší čest – komu se kdy poštěstí trénovat jednoho z nejlepších koní světa? Měl jsem práci a měl jsem Phar Lapa, který čekal, že se o něj postarám. A to jsem také dělal – on byl mým vůdcem. Bylo mi jasné, že mi ten kůň může pomoci udělat si dobré jméno. Byl vlastně moje živobytí a dalo by se říct, že byl i celý můj život. Když bude i nadále takhle úspěšný v Americe, možná že spolu pak pojedeme dobít i tu pověstnou Anglii.“

Každou noc spal Tommy u dveří Phar Lapova boxu. První věcí, kterou dělal každý den ráno, když se probudil bylo, že otevřel dveře boxu a podal Phar Lapovi kostku cukru – byl to jeho ranní rituál. Rituál,který Phar Lap poprvé porušil 5.4.1932….

Tommy Woodcock (úryvek z knihy Jana Wositského – Tommy Woodcock):

„Okolo 5 hodiny ráno jsem mu jako obvykle nastavil dlaň s kostkou cukru. A v tom jsem ucítil jeho horký dech. Pomyslel jsem si: Kriste, on si nevzal svou kostku cukru… V tu chvíli jsem byl dokonale probuzený. „Bože…,“ odkryl jsem přikrývku a sáhl pod ní rukou. Cítil jsem, že má zvýšenou teplotu, ale ne o moc. Běžel jsem vzbudit Nielsena, veterináře – a řekl jsem mu: „Myslím, že tomu koni není dobře.“ Vyskočil a běžel se mnou zpět do Phar Lapova boxu. Změřil mu teplotu a řekl: „Oh, není na tom tak špatně – je jen trošičku nad normálem. Žádný extrém.“ Řekl jsem: „Opravdu?“ On na to odpověděl: „Myslím, že má mírný náběh na koliku.“ Řekl jsem: „Vážně?“ A on se zeptal: „Sežral všechno krmení?“ „Jo, nechal jen trošku na dně žlabu, toť vše.“ Nielsen vešel do boxu a podíval se na jeho výkaly. Pak řekl: „Nevypadá, že je na tom špatně, ale pro jistotu mu raději namíchám medikament.“ V té době se dávala medicína do takových velkých kapslí a pomocí gumové hadice se spustila koni jícnem do krku odkud se snáze dostala do žaludku. To Nielsen také provedl. Pak mi řekl: „Nech ho tak hodinu v klidu, myslím,že bude v pořádku.“ Udělal jsem, co mi řekl, ale za hodinu jsem ho budil znovu. Řekl jsem: „Nemyslím si, že by na tom byl o moc líp.“ On se na něj zběžně podíval a řekl mi: „Vezmi ho ven na procházku a ten medikament určitě zabere…. Řekl jsem: „Dobrá.“

Chvíli jsem Phar Lapa vodil kolem stájí, ale pak začal mít hrozné bolesti a já jsem zase běžel za Nielsenem. Řekl jsem mu: „Ten kůň má hrozné bolesti! Raději byste měl vstát a jít pro něj něco udělat!“ Vstal a šel se mnou, znovu mu změřil teplotu a tep. Pak se zamračil a prohlásil: „Kruci, tohle už je vážné. Musím to konzultovat s dalším veterinářem. Budu hned zpátky.“Řekl jsem: „Dobře.“

Pak jsem vodil Phar Lapa pořád dokola a viděl, jak se jeho bolesti zhoršují. Nemohl jsem ale vůbec nic dělat, nebyl jsem veterinář. Nevěděl jsem, co mu dát, abych utlumil jeho bolesti… Ubožák.“ Vodil jsem ho stále dokola tak dlouho, jak to jenom šlo, ale cítil jsem, že slábne… doslova kvílel v nepředstavitelně bolestivé agónii. Vzal jsem ho zpět do stáje, zavedl jsem ho zpátky do boxu, otočil jsem ho k sobě a v tu chvíli mu z nozder vytryskl proud krve a postříkal mě od hlavy až k patě…poté Phar Lap padl na zem jako podťatý strom a přede mnou na místě uhynul. Když se vrátil Nielsen zpátky, byl už Phar Lap dávno mrtvý…

Celý život jsem se s tím srovnával – pokaždé, kdykoliv jsem viděl jiného koně. Prostě jsem musel přemýšlet proč?! Obvinili mě, že jsem ho nechal žrát trávu a listy ze stromů poblíž stájí, které měly být ošetřeny prostředky proti hmyzu, které obsahovaly arzen. No, třináct dalších koní rvalo ze stromů ty listy a já jediný jsem s ním chodil až doprostřed té loučky, tam se pásl – to bylo půl míle od místa, kde ostatní koně žrali výše zmíněné listy! Křivě mě obvinili, že jsem ho nechával žrát ty listy, které však nikdy nežral.

Přišli a analyzovali všechno jeho žrádlo, pátrali i kolem žlabu. Do doby než jsme se vrátili z Mexika, byly všechny pytle s jeho žrádlem pod celním dozorem. Vzal jsem si pouze jeden z nich a ten jsem začal krmit. Stejný oves dostal i tu osudnou noc… a druhý den nato uhynul. Samozřejmě, že v samotném krmení nic nenašli, tak řekli, že oves mohl být plesnivý, což bylo velmi nepravděpodobné, protože pocházel z Nového Zélandu. Novozélandský oves má trochu jinou barvu než klasických oves – některá zrnka jsou více nahnědlá až šedivá, proto se taky tato odrůda nazývá: šedý oves. Chutnal sladce – přesně tak, jako když jsem ho kupoval. Phar Lapa měli na Novém Zélandě všichni moc rádi a já se právem domnívám, že mi pro něj dali ten nejlepší oves, co měli na skladě. Samozřejmě, že prozkoumali i oves, který nechal ve žlabu a zase nic nenašli – byl naprosto v pořádku. Zkoumali stěny jeho boxu, prolézali dokonce i jeho rohy, ale nikde prostě nic nenašli.

Často jsem přemýšlel i nad tím, jestli to nemohla být částečně i Nielsonova chyba. Často chodil ven a vracel se až pozdě k ránu. Třeba, když jsem ho vzbudil tak brzy ráno po tahu, jestli nebyl ještě rozespalý… mohl se třeba splést a dát mu špatný medikament… V pět hodin ráno byl totiž Phar Lap jen trošku nad normálem, ale nebylo to tak strašné. A vůbec nevypadal nemocně, ale po podání zmíněného medikamentu se jeho stav začal rychle zhoršovat a za čtyři hodiny poté, co dostal tu medicínu,uhynul.

Nemohl jsem lidem říci, jak zemřel, ale víte, v průběhu života se Vám hodí hlavou spousta myšlenek. Já jsem se od toho koně nehnul ani na krok – zvláště když jsme byli v Menlo Parku. Nikdy jsem ho neopouštěl. Věnoval jsem mu celý život. Necítím se vinen za jeho smrt. Udělal jsem pro něj všechno, co jsem jen mohl – ošetřoval ho jak jsem uměl nejlépe, ale cítil jsem, že ostatní mi za jeho smrt dávají vinu. Nechali mě tam s koněm, který byl na smrt nemocný! Musel mít nepředstavitelné bolesti, a já jsem pro něj nemohl vůbec nic udělat! Nic! A potom se prostě zkácel k zemi a uhynul. Nebyl to vůbec příjemný pocit, to Vám tedy můžu říct.

Kdyby ale žil, bože, kdyby žil…tak by se Angličtí koně mohli těšit, protože tohohle koně by nikdo neporazil, to Vám můžu říct. Všechno to dopadlo tak nešťastně… úplně jinak než jsem si to vysnil… Když jsem se vrátil zpět z Ameriky, Phar Lapova krev byla „na mých rukou.“ Národem uctívaný idol zemřel v mé péči, to nebyla ta nejlepší reputace, co myslíte?“

Zdroj: Jan Wositzky – Tommy Woodcock (1986)
Zdroj obrázků: Internet, kniha Tommy Woodcock