Na zcela opačné straně se pak nacházejí  oba snímky o Seabiscuitovi, které si hodně pohrávají s fakty. Příběh Seabiscuita (angl.The Story of Seabiscuit) natočený v roce 1949 je snad nejhorším filmem o koni, který byl kdy vyprodukován. Příběh je „osekaný“ a Barry Fitzgerald v roli trenéra  Smitha mluví naprosto z cesty. Chaos ještě doplňuje Shirley Templová, která s ním (s těžko skrývaným irským akcentem) snaží udržet herecký krok. Naproti tomu Seabiscuit z roku 2003, který byl mj. nominován na Oskara jako nejlepší snímek, je sice vizuálně skutečně přitažlivý, ale i ten obsahuje nepřesnosti – záměrně zveličuje rozměry Seabiscuitova rivala War Admirala, který byl ve skutečnosti téměř stejně vysoký jako Seabiscuit.

Nedávno se na televizních obrazovkách objevil i snímek popisující osudy skvělé „černé perly“ Ruffian. Mnoho fanoušků si nemohlo nepovšimnout, že koně, kteří klisnu „hráli“, měli mužské vybavení:)

Mezi další významné filmy rozhodně můžeme počítat v Británii produkovaný snímek Šampióni (angl. Champions) natočený v roce 1984. Vedle něho stojí i Zabíjení  (angl.The Killing) od Stanleyho Kubricka z roku 1956; a také Premieres Armes – ne příliš známý snímek z Francie z roku 1950.

Ve snímku Šampióni se filmaři jednoduše inspirovali skutečným příběhem a s tím si i vystačili. V roce 1981 zvítězil ve Velké národní v Liverpoolu kůň Aldaniti (11 let) s jezdecem Bobem Šampionem, který se vyléčil z rakoviny. Nejlepší bylo všem obsazení, kdo jiný by zahrál šampióna než právě on sám? Aldaniti si tedy ve snímku skutečně zahrál sám sebe. Filmovým partnerem se mu stal herec John Hurt, který své roli vdechl opravdu vnitřní život.

Puritáni zřejmě Zabíjení nepřijmou jako dostihový film, protože děj se točí kolem loupeže na závodišti, ale klíčový element filmu je běh závodu na Bay Meadows, což byla Kubrickova jediná volba, neboť ostatní zvolené lokace – tedy závodiště, jej odmítly. Kubrick, který za snímek nedostal ani honořář, jej natočil za 24 dní, přičemž rozpočet byl 40.000 USD.

„Premieres Armes,“ což znamená „Kruh pro vítěze“ nebyl v USA do roku 1958 vůbec k vidění. Je to však nádherně převyprávěný příběh o mladém chlapci, jehož otec pošle do školy pro žokeje, kde si na něj však nasedne krutý trenér, který ho ničí. Ani jeho spolužáci k němu nejsou příliš milí. Na scénáři ke snímku se podílel Rene Wheeler, který také napsal „Rififi,“ jeden z nejlepších potřeštěných snímků vůbec.

Ovšem na stejné příčce jako Příběh Seabiscuita (angl. The Story of Seabiscuit) se drží i další snímek s názvem Pride of the Blue Grass, natočený v roce 1939. Rozvíjí příběh, kde během hřebení klisny je stáj zasažena bleskem, který připraví o život majitele farmy. Jeho syn se stane žokejem a jede v Kentucky Derby právě koně, který se narodil té noci, kdy mu blesk zabil otce. V průběhu dostihu však kůň oslepne. Žokej je na rok suspendován, protože dostihová komise se domnívá, že je za oslepnutí koně odpovědný. Vrací se v poli Grand National a na stejném poloslepém koni zvítězí.

Srovnávání snímku Secretariat a „Pýcha Bluegrasu“ je téměř rouhání. Nicméně i tomuto snímku lze ledacos vytknout: žokejové jsou ukazováni ve stájích v dostihových dresech. Dva velmi důležití koně v příběhu Secretariata – jmenovitě jeho stájová přítelkyně, klisna Riva Ridge a jeho rival Angle Light jsou téměř ignorováni. Riva Ridge, která zvítězila v Kentucky Derby rok před Secretariatem, je zřejmě naprosto nedůležitá…