Když bych tedy předpokládal, že byl studentem, možná že je šance, abych narazil na nějaké záznamy o něm. Univerzita v Sydney ležela poblíž Centennial Parku. Neváhal jsem ani minutu a obstaral si kopii seznamu studentů z roku 1928. Na seznamu dominovala především jména studentů s anglosaským původem a nespatřil jsem žádné víceslabičné jméno, které by se alespoň vzdáleně podobalo Siamskému, ale na konci seznamu stálo jméno Aubrey Moore Ping, student medicíny. Můj další průzkum odhalil, že se narodil v roce 1899 a dokončil bakalářské studium na vědecké univerzitě v Queenslandu. Opravdu spoustu času jsem strávil na telefonu, když jsem obvolával lékařské komise a Australskou asociaci lékařů. Mezitím uplynulo několik týdnů. Konečně z jednoho velmi tajného zdroje, jaký si vůbec dokážete představit, za použití obyčejného telefonního seznamu, jsem se dostal k přímé telefonní lince Dr. A. Pinga žijícího v Randwicku, který, jak jsem se domníval, by mohl být přímým potomkem hledaného člověka.Žena, která zvedla telefon mě však lítostivě sdělila, že Dr. A. Ping už na této adrese po delší dobu nežije, že zemřel před 60 lety, ale že ona je jeho žena. Udiveně jsem se jí zeptal, zda je opravdu vdova po doktoru Aubrey Moore Pingovi a ona k mému užasu odvětila, že ano. Byl jsem ohromen. Kdyby pan Ping ještě žil, bylo by mu 101 let, ale ujišťuji Vás, že jeho žena byla o hodně mladší. Jmenovala se Dawn. Zeptal jsem se jí, zda byl její manžel Asijského původu a ona mi řekla, že jeho otec byl Číňan a jeho matka byla původem ze Skotska. Položil jsem jí tedy otázku, zda-li neví něco o tom, že by její manžel, když byl ještě na studiích, v čase volna chodil do Centennial parku sledovat trénink dostihových koní. Odpověděla mi, že tam chodil velmi často a že se osobně znal s Tommy Woodcockem, Harry Telfordem, George Moorem a Nevillem Selwoodem. Když jsem ukojil svou zvědavost tím, že zesnulý dr. Ping zřejmě opravdu byl tím „asijským gentlemanem,“ kterého si Tommy Woodcock ve svých vzpomínkách vybavil, ještě jsem se té ženy zeptal, zda si pamatuje, že by se její manžel někdy zmínil, že to byl on, kdo vlastně pojmenoval Phar Lapa. Řekla, že se jí samotné se o tom nikdy nezmínil, ale připustila, že se tak klidně mohlo stát. Nemohl jsem si pomoci a ptal se dále: „Ale proč by to neřekl, kdyby to tak opravdu bylo?“ „Ne,“ odpověděla žena, „byl to velmi tichý člověk a často si nechával svá tajemství jen sám pro sebe.“ Řekla mi také, že později zjistila, že jeden z manželových koní (Ping se později sám stal majitelem několika dostihových koní), vyhrál Canberra Cup. Našla prý ten pohár, když nedávno uklízela půdní prostory. Když jsem se zeptal, zda její zesnulý manžel mluvil Thajsky či Siamsky, odpověděla, že ne, ale zdůraznila, že její muž měl brilantní fotografickou paměť a že měl obecně velmi široký rozhled.

Aubrey Ping byl nejmladší z deseti dětí a narodil se v Gayndahu ve státě Queensland. Všechna svá studia získal hlavně díky stipendiím a podle jeho manželky Dawn byl jedním z prvních orientálních studentů, kteří kdy navštěvovali univerzitu v Sydney. Otec Dawn pracoval jako startér na dostizích a tak se zřejmě i setkali. Pingova studia na Brisbane obsahovala Francouzštinu a Latinu, takže se dá předpokládat, že jej jazyky obecně hodně zajímaly. Také se dá předpokládat, že dialekt podobný Thajštině se mohl vyskytovat v některých částech Číny. Pokud by Pingův otec z takovéto oblasti pocházel, mohl se Ping tento dialekt naučit od něho a hádanka by byla vyřešena.

Dr. Anthony Diller z Australské národní univerzity v Canbeře mi vnukl myšlenku, že „Zhuang“ – jazyk pocházející z jižní Číny by mohl být tím, co hledám a poradil mi, abych zkontaktoval rodilého mluvčího tohoto jazyka pana Dr. Luo Young Xian z Melbournské univerzity. Vyhledal jsem jej a zeptal se ho na tu samou otázku, na kterou se před 75 lety zeptali přihlížejícího Pinga: „Jak se ve Vaší řeči řekne blesk?“ Odpověď byla taková jakou jsem očekával: „Phar Lap nebo také par lap, podle regionálního dialektu mluvčího. Dr. Luo Young Xian mě také informoval, že dialektem „Zuang“ mluví přes 18 miliónů lidí a dalšími odvozenými nebo podobnými dialekty hovoří v Číně dalších pár miliónů lidí či víc. Jméno Ping bylo zcela jistě příjmením. Profesor nikdy neslyšel o koni, jenž se jmenoval Phar Lap a tak jsem mu doporučil návštěvu jeho exibice v muzeu.

Rovněž jsem mluvil s panem Aubrey Moore Mellorem, divadelním režisérem a synovcem Dr. Pinga. Ten vzpomínal na svého strýčka jak často mluvil o Tommy Woodcockovi jako o svém dobrém příteli. Jeho strýček byl prý nejmladším, ale zároveň i nejbystřejším ze všech jeho sourozenců. On a jeho otec si byli velmi blízcí a dále si vzpomněl i na fakt, že jako jediný z jeho sourozenců se zvládl naučit jeho rodnou řeč. Později mi ještě jednou zavolal, neboť si vzpomněl, že ho jeho strýček často brával do Čínské restaurace v Sydney a s obsluhou hovořil pouze v jejich rodném jazyce. Pan Mellor připouští, že jeho strýček opravdu mohl být tou osobou, která pojmenovala slavného dostihového koně a která o tom nikdy nikomu nic neřekla. Připomněl jsem mu scénu z filmu Phar Lap tak, jak ji ze svých vzpomínek poskládal Tommy Woodcock, kdy v jedné scéně pan Ping rychle mění slovo Far Lap na zmíněné slovo Phar Lap, aby splnil Telfordovu podmínku, že jméno koně musí být na sedm písmen jako jména tří posledních vítězů z Melbourne. Pan Mellor jen souhlasně pokýval hlavou a pokračoval ve vyprávění, že to byla rozhodně voda na strýčkům mlýn. Ping miloval hříčky se slovy a byl vždycky velmi duchapřítomný a pohotový. Otec Pinga „John“ (v originálu Yong) přijel z Číny z přístavního města Amoy. Pokud byl, jak předpokládám, z území, na kterém se mluví dialektem „Zuang,“ cestoval tak daleko. Právě v onu dobu, podle pana Mellora, přijely do přístavu lodí tři mladé ženy ze Skotska a během tří týdnů se vdaly za Čínské muže a jedním z nich byl právě John Ping.

Veškeré mé otázky byly tedy nakonec zodpovězeny. A já se tedy ptám jak to, že nikdo neví, kdo pojmenoval Phar Lapa? Odpověď je jednoduchá, protože člověk, který tak učinil, si toto malé tajemství nechal pro sebe, protože taková byla jeho povaha. Byl skromný a moudrý. Nikdo to nikomu neprozradil. A že uměl Thajsky? Neuměl, znal pouze podobný dialekt, který se naučil od svého otce, Johna. Kdo tedy pojmenoval Phar Lapa? Jeden mladý student medicíny, jehož celé jméno zní: AUBREY MOORE PING.

Zpracováno podle článku Michaela Lennieho, NSW
Publikováno: 22/09/2003

Ve Wilkinsově publikaci z roku 1980 nazvané Příběh Phar Lapa (The Phar Lap Story) píše autor, že zlomený trenér odnesl pohár do zlatnictví, kde jej nechal přetavit na zlato. Chybějící pohár, který vyhrál Phar Lap v roce 1930, se tak stává legendou sám o sobě. Někdy v roce 2000 se nechal prodejce ojetých vozů v Sydney slyšet, že je držitelem tohoto poháru, čímž byla skoro zapomenutá záhada poháru znovu přivedena k životu. Představte si můj úžas, když jsem se dozvěděla soukromé tajemství, že ztracený pohár se ukrývá někde pod povrchem Phar Lapova výběhu! Nejcennější dostihová trofej by měla v těchto dnech nepředstavitelnou hodnotu nejen z ekonomického, ale hlavně z historického hlediska. Otázkou tedy zůstává: „Vzal si ho Telford opravdu s sebou na Underbank, kde jej pohřbil spolu se svými vzpomínkami?“ Záhadné zmizení Melbourského poháru z roku 1930 pobízí mou fantazii, aby pracovala na plné obrátky. Navzdory všemu, co jsem kdy o Phar Lapovi četla, činí tato záhada šampiónův život ještě více pozoruhodným.

Další záhada souvisí s ryzákovým tajným úkrytem před Melbourne Cupem 1930. Po střelbě byl šampión převezen na farmu St. Alban´s Stud, kterou vlastnil člen VRC Guy Raymond. Po vítězství v Melbourne Cupu 1930 poslal Telford z vděčnosti člověku, který poskytl jeho týmu útočiště, stříbrné pero s děkovným dopisem. Po obvodu pera byla prý vyryta fráze: „Raymond – In Memoriam of Phar Lap.“ Toto pero však záhadně zmizelo a nikdo neví, kam.

Týden po Phar Lapově smrti se odehrála další velmi podivná událost… Tommy Woodcock dostal dopis od neznámé Američanky, která se v něm přiznává, že pár dní před tragédií, se jí zdál sen, ve kterém viděla, že se koni něco hrozného přihodí. Přemýšlela prý o tom, že pošle Woodcockovi dopis, ve kterém by ho upozornila, aby věnovali koni zvýšenou pozornost, jelikož mu hrozí otrava, ale nakonec to prý zamítla s tím, že by jí stejně nikdo neuvěřil. Neznámá žena ve svém dopise nicméně na závěr napsala: „Jeho (Phar Lapova) smrt mě přiměla přemýšlet o tom, kdy si už konečně uvědomíte, že žádný cizinec, věc ani ušlechtilé zvíře nedostane nikdy šanci porazit nás podruhé. Kdy už konečně pochopíte, že jste prohráli ještě před samotným závodem…“

Phar Lapova smrt se stala mezinárodní záležitostí. Carterová ve své knize dodává, že pověst Amerického dostihového světa byla jednoznačně známá, ale reputace lidí, kteří se pohybovali v nejbližším okolí šampióna, je sporná. Velmi málo pozornosti je dnes například věnováno faktu, že veterinář, který cestoval spolu s Phar Lapem, nebyl kvalifikovaným veterinářem, ale mužem, jemuž se dostalo tohoto formálního uznání za mnohaletou praxi! Bill Nielsen nevystudoval obor veterinární lékařství a neměl tedy ani diplom. A v péči tohoto muže byl Phar Lap pár hodin před smrtí! V pozdějších rozhovorech uvádí Woodcock, že je pro něj nepředstavitelné pomyšlení, že došlo k předávkování koně při zákroku, který Nielsen prováděl. Nicméně tuto skutečnost ani nevyloučil. Na co mysleli? Anebo možná nemysleli. Navíc ještě než se Phar Lap nalodil na Monowai, aby putoval do Ameriky, Dave J. Davis a Harry Telford chtěli najmout koni opět ochranku, měli však na starosti tolik zařizování, že se k tomu bohužel už nikdy nedostali. A o tři měsíce později byl Phar Lap mrtev. Velmi podivné je, že bezesporu nejcennějšího koně v historii Austrálie, nechali jeho majitelé jen tak bez ochranky.

Žokej Billy Elliot neodešel s prázdnýma rukama. Ponechal si Phar Lapovo sedlo zhotovené z klokaní kůže, které později věnoval americkému žokejovi George Woolfovi. Woolf byl americkému publiku známý jako ‘Ice Man’ (Ledový muž) a později dosáhl s tímto sedlem triumfu v sedle Seabiscuita.

Phar Lapovo sedlo pro Aqua Caliente bylo zhotoveno z klokaní kůže.

Jakoby se s v této dekádě usídlil duch nesmrtelnosti – Seabiscuit se, podobně jako Phar Lap, z pozice outsidera také domohl nesmrtelné slávy. Phar Lap se tedy stal mezi dostihovými fanoušky doslova pojmem pro nesmrtelnost. Jeho život to naznačoval a vývoj situace následující po jeho smrti to pouze potvrdil. Smutným faktem nicméně zůstává, že jen pár hodin poté, kdy jeho srdce dotepalo, bylo jeho mohutné tělo nemilosrdně rozřezáno kvůli pitvě. Srdce bylo posláno do Canberry k dr. Stewartu McKayovi. (McKay později vydal knihu „The Staying Power of the racehorse,“ kterou věnoval Phar Lapovi). Kůže byla z těla opatrně stažena a v průběhu dvou měsíců poslána na konzervaci k firmě Jonas Brothers do Denveru.

Phar Lapova kostra v Novozálandském muzeu

Šampiónova kostra byla rozložena na kousky a zaslána do Dominion Muzea na Novém Zélandu, kde kosti zůstaly uloženy v krabicích po pět smutných let, z čehož je zjevné, že Novozélanďané byli šampiónem přeci jen méně fascinováni než Australané. Až poté, co se Australané začali dotazovat na osud kostry, byla v roce 1938 smontována dohromady a vystavena. Zbylé ostatky Phar Lapa po pitvě (mimo srdce, kostry a kůže) byly jen tak zakopány na kopci poblíž Menlo Parku v Kalifornii, což mi rozhodně vůbec nepřipadá správné.

Woodcock poté, co se vrátil z USA, nebyl po dlouhou dobu vůbec schopen navštívit exponát Phar Lapa vystavený v muzeu. Když tak učinil, byl prý udiven podobou, kterou si zvíře zachovalo. Jediný on znal každou linii Phar Lapova těla a každý chloupek na jeho ryzé srsti. Rázem se mu vynořily z mysli smutné vzpomínky, jak šampiónovu ryzou srst v Americe stříhal, a pomáhal tak koni shodit zimní srst. Poznal dokonce i řez na Phar Lapově předním kopytě, jehož rohovinu Nielsen uřízl týden před velkým závodem. Mě vycpaný exponát nepřipadá přiliš reálný. Budí dojem zchátralosti a je bez duše, zvláště hlava. Myslela jsem si, že bude nejen zářit barvami ale i tragédií svého životního příběhu. Nebylo tomu tak. Přijde mi, že osud každého kusu „vyrvaného“ při pitvě z Phar Lapa je až ostudný. A nakonec tu zůstává ono osudné slovíčko kdyby… Co kdyby byl kůň v majetku někoho méně chamtivého než byl Dave J. Davis? Kdyby nebyl nikdy poslán do Ameriky? Jaké by to bylo vidět Phar Lapa na konci jeho sportovní kariéry ve 14 letech na odpočinku, jaký se dostal klisně Makybe Diva? Možná si přečtete tento příběh a vytvoříte si svůj vlastní názor.Australané oslavují svého hrdinu téměř obřadně díky jeho vítězstvím a jeho nehynoucí slávě. A právem. Co by asi řekl Phar Lap, kdyby se ho zeptali?

Zpracováno podle článku JessOw.

Dobrý kůň je dobrý kůň ať už je jeho vlastníkem třeba sám lucifer. Harry Telford se stal mýtem hlavně proto, že objevil Phar Lapa. Předpokládal, že z něj bude výborný dostihový kůň a jeho předpoklad se vyplnil. Často se doslovně píše, že stvořil šampióna závodní dráhy z průměrného koně. Zde začíná sugesce a zároveň i zbytečná snaha. Realita je taková, že Phar Lap by se pravděpodobně stal šampiónem i v majetku někoho jiného. Nebylo by zcela na místě diskutovat o socio-ekonomických faktorech, které zahalovaly Sydney a celou Austrálii v polovině 30. let 20. století, tedy právě v době, kdy se Phar Lap ujal vlády nad australským turfem. Byl to však i věk převratných technických vynálezů – zejména v oblasti zachycování pohybu přes fotoaparát na sebe média začínala pomalu brát podobu dnešních paparazzi. Ale já jsem jim ohromně vdečný za jejich intenzivní zájem o tohoto šampióna turfu. Noviny přinášely záběry šampióna ze všech úhlů a Phar Lap se pravidlně objevoval v denním tisku.

Znovu a znovu zachycovala média zázračného koně ve cvalu (Phar Lapův jeden cvalový skok měřil obdivuhodných 27 stop) s Jimem Pikem sedícím na jeho hřbetě. Když věnujete těmto snímkům dostatek času a podíváte se na ně pozorněji pak zjistíte, že přes různorodost všech závodů, tj. rozdílné délky trati a různé distance, jsou Pikovy otěže stěží delší než 1 stopa. Pikův bič byl pouhou formalitou – neexistují záznamy, že by ho někdy použil. Udidlo často vyčnívá koni z huby. Žokejovy ruce jsou zalomené okolo šampiónova krku. Pike je zákloněn dozadu se špičkami bot směřujícími dopředu s tváří pokaždé tak vážnou jako by se byl snažil udržet parní vlak. A tato situace se opakuje na mnoha fotografiích…