Původní obrázek k článku: Phar Lap před odjezdem do USA

Zůstala jen pouhá vzpomínka, která nás však stále nutí spekulovat, co by opravdu „bývalo mohlo být, “ kdyby se Phar Lap utkal s nejlepšími koňmi Ameriky.

Názor Američanů poté, co se Phar Lap odebral na věčné pastviny, byl celkem jednotný a sice: „Australský zázrak“ by býval byl porazil všechny jejich koně do jednoho. Baron Long, jeden z nejvíce zkušených turfmanů v USA prohlásil: „Viděl jsem hodně dobrých koní, ale jen jednoho Phar Lapa.“ Samozřejmě, berme v potaz i fakt, že po takové tragické události nás (míněno Australany) musel něčím utěšit. Austrálie si cení jeho upřímnosti, ta však nedokáže osvětlit podivné okolnostmi úhynu našeho šampióna. A navíc – Američané by asi jen ztěží mohli stát nad hrobem „Australského národního hrdiny“ a tvrdit, že nestál za nic!

Dává nám tedy Phar Lapovo vítězství v Agua Caliente 1932 právo myslet si, že byl lepší než ostatní plnokrevníci světa? Srovnejme si okolnosti: měl sice nejvyšší handicap v poli, jenže startovní pole Agua Caliente Handicapu 1932 mnozí turfmani považovali za velice podprůměrné, což není z mého pohledu tak úplně pravda, neboť na startovní listině figurovali i klasičtí vítězové. Phar Lap měl navíc po úmorné plavbě z Austrálie do USA téměř směšně krátkou dobu na celkovou aklimatizaci a následný trénink, který byl ještě narušen fatálním zraněním kopyta.

Snažím se soudit nezaujatě, důkazy přesto hovoří jasně. Phar Lap by – alespoň podle mého názoru – celkem s přehledem deklasoval nejlepší Americké koně /Twenty Granda (St Germans – Bonus, All Gold) a Mata (Prince Pal – Killashandra, Ambassador) nevýjimaje/. Šanci střetnout se s nimi už však nikdy nedostal. Ostatně – ani v my Austrálii jsme neměli nic proti neustále se zvyšujícím handicapům nakládaným mu na hřbet, takže možná i dostihové autority v USA by postupovaly dle zásady: „nemůžeme-li ho porazit, pokusíme se ho alespoň zpomalit.“ Rád bych zde podotknul, že tento článek je čistě spekulativní a samozřejmě se nemusí shodovat s názorem v USA.

Chov špičkových plnokrevníků v celosvětovém měřítku byl od nepaměti především záležitostí těch „bohatých.“ Žádný výdaj nebyl příliš vysoký, žádný problém nebyl nepřekonatelný a téměř nic nedokázalo chovatele odradit od jejich záměru – dostat to nejlepší bez ohledu na to odkud. A všichni tito „kontinentální“ chovatelé vč. Francie, Německa, Ruska atd. pořádali zběsilé nájezdy na Americké dráhy – samozřejmě včele s Angličany. Proč? Protože Amerika se dostala do popředí ve výrobě automobilů a filmů, ale nikdy nebyla na špici v chovu plnorevníků.

Po porážkách Epinarda (Badajoz – Epine Blanche, Rock Sand) a Papyruse (Tracery -Miss Maty, Marcovil) v USA by člověk očekával, že pozornost chovatelů se zaměří především na Americké koně, ale kontinentální chovatelé nepřestali být věrni svým ideálům a nadále nakupovali plnokrevníky z jejich Anglické kolébky. Australský podíl v chovu plnokrevníka by se dal charakterizovat jako zanedbatelný, neboť my jsme nikdy neměli peníze na pořízení kvalitních chovných jedinců. Bylo to téměř neuvěřitelné, že za babku pořízený Anglický odchovanec Night Raid zplodil tak úžasného koně jakým Phar Lap bezesporu byl. Byl to zázrak, který se pravděpodobně nebude v nejbližších letech opakovat. Důležité však je, že se tento zázrak stal! Naše bolest ze ztráty milovaného šampióna je o to větší, že nikdy nebudeme znát odpověď na otázku, která zůstala nezodpovězena. Jak dobrý ve skutečnosti Phar Lap mohl být?

Co se týká samotné Phar Lapovy smrti, pak lze jen smutně konstatovat, že dobří koně až příliš často končívají tragicky. Narozdíl od těch průměrných nebo špatných, kteří se jaksi zdají býti imunní, což nás přivádí k případu, kdy jeden Australský chovatel koní málem přišel o své dva velmi kvalitní koně tím nejpodivnějším způsobem. Přes den byli koně umístěni v menších ohradách, jejichž hrazení bylo z nějakého neobjasněného důvodu pravidelně ošetřováno silným desinfekčním prostředkem. Koně, kteří se zřejmě nudili, začali hrazení lízat a přiotrávili se. Zachránit se je podařilo opravdu jen zázrakem. A tento případ zcela jasně ilustruje, proč se za pojištění koní platí tak nehorázné sumy! Nezáleží totiž na tom, jak moc péče koni věnuje jeho ošetřovatel, protože vždycky existují věci mezi nebem a zemí, které lze jen těžko předvídat a ty se většinou stanou nečekaně a velmi rychle.

Ale zpět k Americkému plnokrevnému chovu. Podle evidence Jockey Clubu bylo do Austrálie před několika lety importováno stádo chovných klisen pocházejících z Amerického chovu, které zakoupil pan Irwing Wheateroft. Tyto klisny byly zařazeny do chovu, ačkoliv poměrná část z nich nejenže neměla odpovídající rodokmen, ale nevynikala ani přílišnou výkonností na dráze. Několik z nich však přeci jen reprezentovalo to nejlepší z „Americké dostihové krve.“ Od výše zmíněných klisen se očekávalo, že zanechají v Australském chovu své stopy, ačkoliv k tomu měly pramalé předpoklady. Pokud by totiž tyto klisny byly lepší než naše (míněno Australské chovné klisny), nebyly by chovem absorbovány, ale zanechaly by po sobě odpovídající potomky. Když si uvědomíme, jak moc podpory se dostává Americkým chovatelům plnokrevníků, nemůžeme očekávat, že bychom je kdy porazili s normálním koněm z řad našich odchovanců, ale rovněž si nemyslím, že jsou v chovu plnokrevníků o tolik před námi. Dovoluji si tedy tvrdit, že „zázrak“ jakým byl Phar Lap, by rozhodně porazil všechny koně Amerického chovu.

Autor A. B. „Banjo“ Paterson
Publikováno: 13.4.1932
Zdroj: The Sydney Mail
Překlad: Phar.Lap
Zdroj obrázků: Internet