„Kůň běhá plícemi, zrychluje srdcem a vítězí charakterem.“ Tuto pravdivou větu kdysi pronesl italský politik a přední chovatel dostihových koní Federico Tesio (1869 – 1954). Tesio pocházel z Turína a v mládí zaníceně studoval moderní vědy a architekturu. Poté bojoval v První světové válce a v roce 1939 se stal členem Italského senátu. 

Federico Tesio

Tento pozoruhodný gentleman v roce 1898  – vydatně podporován manželkou Lýdií – na 19 hektarech půdy v Severní Itálii založil hřebčín Dormello Stud. Mnozí dostihoví historici o Tesiovi hovoří s neskrývaným respektem jako o největším „plnokrevném chovateli dvacátého století“, který se výrazným způsobem podílel na genetickém formování moderního plnokrevníka. Je smutné, že zapomínají na skutečnost, že na mnoha chovatelských operacích nese lví podíl také Tesiova manželka Lydia.

To ovšem nic nemění na faktu, že z Dormelo Studu vzešli např. legendární hřebci Nearco, Ribot a Cavaliere d´Arpino (toho Tesio považoval za svého nejlepšího odchovance).

Chovatelé se dodnes snaží rozklíčovat Tesiovy chovatelské postupy. Většina uskutečněných chovatelských spojení se totiž zdá být přinejmenším dílem jakéhosi tajemného mága, který vidí do budoucnosti. Jednou z Tesiových brilantních schopností bylo, že na dálku „cítil“ kvalitní chovné klisny. Pravidelně nakupoval velmi levné klisny, které se však později ukázaly být výbornými matkami.

Z Tesiova chovu pochází 22 vítězů italského Derby. Pozoruhodné je, že Tesio nebyl jen politikem a chovatelem, ale rovněž nadmíru úspěšným trenérem. Z ryze statistického hlediska nemá tedy jeho fenomén v historii dostihového sportu obdoby: neexistuje totiž další majitel a zároveň i trenér, který by se mohl pyšnit podobným rekordem. Koně z Tesiovy stáje totiž soupeře deklasovali v klasických dostizích nejvyšší kategorie nejen na lokální, ale též na mezinárodní dostihové scéně se železnou pravidelností. V současnosti neexistuje „trenér – majitel“, jehož rukama by prošlo tolik Derby vítězů.

V době, kdy žil Tesio uplatňovali chovatelé slepě onu „prověřenou“ teorii typu „spoj nejlepší s nejlepším a očekávej nejlepší“. „To nejlepší“ ve výše uvedeném kontextu představuje spojení nejdražšího plemeníka, kterého si chovatel může dovolit, s nejlepší chovnou klisnou. Pokud je chovatel finančně za vodou, je obvykle jen otázkou času, než odchová dobrého koně či super šampióna typu Man O´Wara. Takový chovatel se ale dle mého názoru nedá nazývat úspěšným – je totiž pouhým hráčem na poli čísel, které mu poskytují jasné výhody. A i když se mu to povede, jeho jméno obvykle rychle zapadne v prachu dostihových dějin… Pamatujete si, kdo odchoval Secretariata, Man O´Wara nebo Ruffian? Já tedy ne. Ale vím, kdo byl chovatelem Nearca a Ribota. Federico Tesio totiž nedisponoval superfinancemi a nevyužíval tedy ani služeb drahých plemeníků své doby, přesto jeho chov permanentně produkoval skvělé koně typu Donatello, Boticelli, Niccolo Dell´Arca apod. Paradoxem je, že i přesto dokázal své omezené finance vždy proměnit v brilantní chovatelské úspěchy, proto mu právem náleží titul nesporného „plnokrevnéo mága dvacátého století“. V roce 1947 shrnul Tesio své chovatelské teorie v knize „Puro-Sangue – Animale da Esperimento“ (česky Čistá krev aneb zvířecí experiment), která vyšla v roce 2005 také v anglickém překladu.
 

NEARCO , nar. 1932 (Pharos – Nogara, Havresac)

RIBOT, nar. 1952 (Tenerani -Romanella, El Greco)

Chovatelští teoretici se marně snaží dopátrat kořenů Tesiových úspěchů a aplikovat je v praxi, jenže cesta k pravdě se jim podivuhodně ztrácí… Byl tedy Tesio opravdový mág, který uzavřel smlouvu se samotným ďáblem? Kdoví… Odborníci se nicméně shodují na verdiktu, že byl dozajista génius, který by jistě našel uplatnění i v jiném oboru a to, že se rozhodl svůj talent využít právě v chovu anglického plnokrevníka, bylo pro tento sport neuvěřitelným štěstím.

Když se vrátil domů, začal se různě potulovat po dostihových závodištích Ameriky a živil se jako ošetřovatel či tréninkový žokej. V roce 1975 získal dokonce licenci dostihového majitele koní v Nebrasce. Zanedlouho poté přesídlil do Kentucky, kde figuroval ve dvou zločinech s plnokrevníky. Prvním byl únos v minulém čísle zmiňované klisny Fanfreluche. Jen několik týdnů po jejím zmizení oznámila FBI spolu s příslušníky Kentucké státní police, že podezřelý je William Michael McCandless (33), tréninkový žokej a „profesionální gambler“ a má skončit ve vyšetřovací vazbě. Když byl vydán zatykač, McCandless – známý jako „Mike“ – se před zákonem týden skrýval. Poté se sám vzdal policii. Obviněn byl z úmyslné krádeže ceněné klisny. Během policejního výslechu však neustále opakoval, že je nevinný. Nakonec byl z vazby propuštěn na kauci pro nedostatek přesvědčivých důkazů. Kauce činila 5 000 USD. Krátce po propuštění se McCandless ale vypařil. Byl prohlášen za uprchlíka a za jeho dopadení byla vypsána odměna.

Někteří lidé spekulovali, zdali loupež spáchal sám nebo mu v tom někdo pomáhal. McCandless byl nicméně jediným, kdo byl nakonec v kauze  Franfreluche obviněn. Před soud se dostal až v červenci roku 1983. Tou dobou měl již státní zástupce k dispozici shodné výpovědi několika svědků, kteří potvrdili, že McCandless byl hlavním aktérem únosu. Soudce Henry C. Prewitt  jej shledal vinným a obžalovaný skončil ve věznici s ostrahou, kde si odpykal svůj trest. Ovšem v průběhu soudního líčení nebyla odkrytá zasádní a důležitá otázka: co jej k činu vlastně vedlo?

Stejná otázka se objevila i o sedmnáct let později, na jaře roku 1996: v Churchil Downs se vyskytlo hned několik případů, kdy někdo plnokrevníkům do nozder úmyslně strkal gelové tampóny. „Princip je stejný, jako když částečně ucpete přívod paliva do motoru – auto jede pomaleji a celý systém je neúměrně přetěžován. Podobně to funguje s přívodem kyslíku do plic plnokrevníka,“ vysvětluje veterinární expert.  Zvláštní na celém incidentu bylo, že ne pokaždé se jednalo o jisté favority. Policie evidovala celkem devět takových případů: poslední tragickou obětí se v roce 1997 stal šestiletý hřebec Class O Lad, kterého musel žokej v cílové rovince pro úplné vyčerpání zastavit. I u něj veterinář později objevil ucpanou nozdru. Následně se u něj vyvinula těžká Laminitida a musel být utracen. Majitel koně připustil, že spouštěčem nemoci mohla být právě absence dostatečného množství kyslíku v průběhu nadměrné zátěže v dostihu.

Byla tedy zřejmé, že pachatel je nejen dobře znalý anatomie plnokrevníka, ale že mu cizí není ani průběh veterinární kontroly v dostihovém provozu. Nemohl pracovat sám, takže musel mít k ruce nějakého pomocníka, který koně držel, zatímco mu pachatel tampón aplikoval. Ze všeho nejvíce ale vyšetřovatele trápila otázka motivu. Neprokázala se totiž žádná spojitost mezi takto „ošetřenými“ plnokrevníky a sázkami, což vyloučilo přítomnost sázkového gangu. Bernad J. Hettel, dostihový komisař v interview pro magazín The Blood-Horse uvedl:„Ze zločinu obvykle pachatel profituje. Zloděj, který jde do banky, chce peníze. Tady nám ale motiv chybí! Proč by proboha někdo ubližoval koním, když z toho nic nemá?“

Navzdory vypsané odměně ve výši 50.000 USD zůstával však pachatel i nadále neznámý. Jasno do případu vnesl v roce 1998 až dostihový trenér George Isaac, který byl mj. odsouzen za přechovávání drog. Ten při policejním výslechu prozradil jisté informace, které policii přivedly na stopu již trestaného McCandlesse. Navzdory rozsáhlému pátrání se však nepodařilo lokalizovat místo pobytu podezřelého. Jeho matka uvedla, že „syn je nevinný a neublížil by ani mouše, natož koni.“ Policie i dostihové autority však věří, že William McCandless je mužem, kterého hledají. Dodnes však nikdo neví, kam se vlastně poděl či zda je ještě naživu.

Fanfreluche měla tedy větší štěstí než hřebec Shergar, kterého také unesli, ale na rozdíl od klisny, již nikdy nebyl nalezen. Fanfreluche uhynula v červnu roku 1999 a je pohřbena na farmě v Big Sink poblíž Midway v americkém státě Kentucky. Její pohádková životní cesta naštěstí skončila happy endem…

Dne 2. 9. 1993 v Belmont Parku vyběhl Holy Bull do Allowance Stakes a opět zvítězil. Triumf zopakoval i v jedničkovém Futurity Stakes. I v posledním startu sezony na Floridě v říjnu 1993 uhájil neporazitelnost. Sezonu 1994 zahájil v Hutcheson Stakes (Gr.2), kde potvrdil, že ze skvělé formy neztratil nic. Pak následoval start ve Fountain of Younth Stakes (Gr.2), kde hřebec ochutnal první porážku. Skončil šestý – první v cíli byl šampión 2letých z roku 1993, Dehere (Deputy Minister). V březnu se Holy Bull objevil na startu Florida Derby (Gr. 1), kde si napravil reputaci 3délkovým vítězstvím. Jeho tréninkové časy v Keenelandu byly natolik přesvědčivé, že se nikdo nepodivoval, když v Blue Grass Stakes udolal soupeře stylem start – cíl o 3 ½ délky. 

Pak už „šedý přízrak“ zamířil na start legendárního Kentucky Derby (Gr.1).  Měl to být dostih století, neboť kdyby Holy Bull zvítězil, stal by se Croll vůbec prvním trenérem v historii, který by byl zároveň i majitelem vítěze Kentucky Derby!  Hřebec se před dostihem ukazoval velmi slibně, jenže v dostihu o růže nakonec úplně vyhořel!  Skončil až dvanáctý! 

Rozčarovaný a zklamaný Croll tisku těsně po dostihu sdělil: „Nechápu, co se stalo! Jakoby úplně ztratil jiskru!“ Trenér byl viditelně rozrušený a novinářům ještě řekl, že „tento den je vůbec tím největším zklamáním jeho mnohaleté kariéry“. Po neočekávané prohře však Holy Bull bez větších problémů navázal na svou předchozí vítěznou formu. Za své neuvěřitelné výkony získal v roce 1994 titul „Kůň roku“ a stal se šampiónem 3letých hřebců, i když ve dvou zbývajících odnožích americké Trojkoruny vůbec nestartoval! V sezoně 1995 zvítězil v Olympic Handicapu. V následujícím startu ale špatně šlápl a poranil si šlachu. Do chovu odcházel se statistikou 16 startů – 13 vítězství a celkovými vyhranými dotacemi 2 481 760 USD. Jako plemeník působil na Darley Studu. 

Necelé dva roky po Holly Bullově odchovu do chovu se však vody ohledně hřebcovy nečekané prohry v Kentucky Derby opět rozvířily. Deník The Los Angeles Times publikoval rozhovor s Crollem, ve kterém trenér i majitel v jedné sobě jasně přiznává, že „jeho kůň byl zřejmě před osudným Derby nadopován“. Se svým tajemstvím se svěřil publicistovi Billu Christinovi v dubnu 1997. „Nyní jsem si více než jistý, že Holly Bulla někdo úmyslně nadrogoval,“ uvedl.  Jako nesporný důkaz špinavé hry označil fakt, že kariéra jeho svěřence byla brilantní před i po záhadné prohře. Nedošlo tedy k poklesu formy, jak původně předpokládal. 

Na podzim roku 1994 Crolla v této souvislosti vyslýchala FBI, ale o výsledcích tohoto vyšetřování není nic dalšího známo. Trenér poukázal na motiv, který podle jeho názoru mohl být jasnou příčinou k nadopování favorita. „Víte, jak obrovská suma se dá vydělat na sázkách, když dopředu víte, že jasný favorit Kentucky Derby určitě nezvítězí?“ Několik měsíců poté, co byl článek veřejně publikován, diskutoval Croll s Frankem Carlsonem z Blood-Horse magazinu. V rozhovoru prý litoval, že se všechno mediálně tak rozmázlo a dodal, že „opravdu nechtěl na dostihový sport házet špínu.“ Jenže i žokej Mike Smith po doběhu osudného Derby médiím naznačil, že měl po startu pocit, jakoby ani neseděl na Holly Bullovi. V inkriminovaném rozhovoru z roku 1997 Croll mimo jiné uvádí, že „zná jméno pachatele, ale že jej nemůže uvést, protože postrádá adekvátní důkazy“.

Mike Smith byl po doběhu Kentucky Derby 1993 viditelně zklamaný

 Bernie Hettel, člen dostihové komise k celé kauze uvádí: „Pokud měl Croll důvodné podezření, že jeho koně někdo úmyslně nadopoval, aby v dostihu nezvítězil, mohl ihned po dostihu požádat Dostihovou komisi, aby zařídila příslušná vyšetření. Nic takového se ale nestalo.“ Sám nicméně připustil, že celá kauza je poněkud podezřelá, zvláště ve srovnání s dalšími hřebcovými brilantní výkony. Jediným závodem, kde nezářil, bylo paradoxně právě Kentucky Derby. „Celý dostihový svět ovládají záhadné náhody a případ Holly Bull je jen špičkou tohoto ledovce,“ uzavřel nakonec celou kauzu rezignovaně Croll.

Ronald D. Hansen se narodil 5. ledna 1960 v Utahu jako jedno ze šesti dětí. Vyrostl na farmě nedaleko Lewistonu a do světa dostihů poprvé vstoupil v jedenácti letech, když i navzdory zranění ruky, které utrpěl ve startovacích boxech, přesvědčivě zvítězil v dostihu Quarterů. Profesionální kariéru žokeje naplno zahájil v roce 1978. S přehledem získal šampionát juniorských žokejů v Kanadě a spolu s ním také ocenění Sovereign Award. Následující rok se stal „králem“ šampionátu žokejů v Dominionu. Zkrátka, kdykoliv Hansen posadil na koně, sklízel jeden úspěch za druhým.

Zpočátku hodně cestoval, ale později se trvale usadil nedaleko Seattlu, kde také působil po zbytek své krátké kariéry. Stal se vítězem 3 693 dostihů a na dotacích vydělal neuvěřitelných 42 635 184 dolarů! V sezoně 1990/1991 na dráze v Bay Meadows zvítězil ve 158 dostizích.  V tomtéž roce však zaznamenal sérii 164 vítězství i na dráze v Golden Gate Fields (jeho rekord překonal až žokej Russell Blaze). V sedle hřebce Simply Majestic zvítězil v sezoně 1989 mj. v Longacres Mile, All-American Handicapu, Kensington Handicapu, Sillky Sullivan International a v Thistledown Breeders Cup Handicapu.

Simply Majectic v sedle s Ronem Hasenem vítězí v Breeders Cup Handicapu 1989

Hansenovo jméno se tedy bezesporu ve sportovních rubrikách objevovalo se železnou pravidelností, ovšem  největší mediální zájem o jeho sobu rozvířila až aféra na dráze v Golden Gates Fields. Hlavní manažer dráhy a dostihový viceprezident Peter W. Tunney Hansena obvinil z podvodů a uplácení kolegů. Tunney tvrdil, že Hansen figuroval v rozsáhlém dostihovém gangu. Udání bylo dílem Douga Shricka, Hansenova kolegy, který u soudu později vypověděl, že mu Hansen nabídl tučný podíl, když v tom pojede s ním.  Soudní tribunál v Las Vegas však uvěřil Hansenově verzi:  Shrick se mu měl mstít z čiré žárlivosti.  Přebral mu totiž přítelkyni.  Proto si vymyslel tuto lživou historku. Soud dal za pravdu Hansonovi a pozastavil mu licenci žokeje na šest týdnů. Shrickovi  ji odebral na deset let.  Většina turfmanů sice tvrdila, že Hansen s podvody nemá nic společného, ale stoprocentně jistý si tím nebyl nikdo. Vědělo se, že Hansen často jezdí pod vlivem alkoholu, lže o formě koní nebo přidržuje favority v dostihu.  

Před dalším velkým dostihem obdrželo vedení závodiště anonymní udání, že Hansen sedí v baru a opíjí se. Když pracovníci dorazili na místo, vysmál se jim žokej s nealkoholickým pivem v ruce do obličeje. Následný test neprokázal, že by požil alkohol. Mnozí se dodnes domnívají, že ono „anonymní udání“ měl na svědomí sám Hansen.  „Víte, vždycky si liboval v kanadských žertících podobného typu,“ svěřil tisku jeho blízký přítel Wayne Mc Donnell.  

Jeden víkend se mu v práci nevedlo. Z osmi dostihů nevyhrál ani jeden, přesto měl překvapivě dobrou náladu.  Další víkend (2. 10. 1993) ale zvítězil s koněm Slew of Damascus v Meadows Handicapu s dotací pro vítěze 200 000 dolarů. Měl tedy bezesporu obrovský důvod se radovat, jenže už v průběhu slavnostní dekorace byl podivně zaražený. Po odchodu ze závodiště ještě telefonoval manželce, že přespí u přátel poblíž závodiště. To u něj nebylo nic neobvyklého. Dělával to tak často, zvláště když musel časně ráno na trénink. Ve dvě hodiny v noci však od přátel odešel se slovy, že „musí přeparkovat auto“. Svědci pak vypověděli, že se Hansenův Jaguar XJS řítil se přes most San Mateo rychlostí přes 160 km/h. V této rychlosti pak také narazil do protijedoucí Toyoty Celicy, kterou následně odhodil a převrátil. Známí žokej však z neznámých důvodů z místa nehody ujel. Policie poté našla opuštěný a výstražně blikající Jaguar jen o pár kilometrů dál. Na palubní desce auta ležela Hansenova peněženka i s doklady, ale klíčky od vozu v zapalování chyběly…

Most San Mateo

Žokej se několik dní neukázal doma ani na závodišti. Zanedlouho poté byly ve vodě poblíž pláže Francisco Bay nalezeny rozkládající se tělesné ostatky muže. Koroner tělo identifikoval podle dentálních záznamů a potvrdil, že se pravděpodobně skutečně jedná o tělesné pozůstatky známého žokeje Rona Hansena. Případ vyšetřovala lokální policie ve spolupráci s FBI, ale nakonec byl uzavřen jako nešťastná nehoda. Co jinak pohodového žokeje natolik rozrušilo a následně také přimělo skočit z mostu? Nepomohl mu někdo? Nabízí se vysvětlení, že svým vítězstvím narušil plány dostihovému podsvětí, za což následně zaplatil životem. Pokud ano, tak lhal  pod přísahou u soudu… Co se onu osudnou noc stalo, ví jen Ron Hansen a ten už to ze záhrobí nikomu nepoví…

Tříletý Alydar zahájil sezónu lehkým vítězstvím v Allowance Stakes, zazářil také ve Flamingo Stakes (Gr.1) a připsal si rovněž vítězství ve Florida Derby (Gr.1). Následně skóroval v Blue Grass Stakes (Gr.1). Pak ale přišlo osudné Kentucky Derby. Povrch dráhy Alydarovi nesedl a k vítězství už mu tak už nepomohl ani jeho zdrcující finiš: na Affirmeda ztrácel 1½ délky. V Preakness Stakes  s ním prohrál o krátký krk a i když v Belmont Stakes ze sebe vydal všechno,  Affirmed byl nakonec zase „o hlavu lepší“. Alydarův trenér, John Veitch, po dostihu prohlásil: „Alydar nikdy neměl na dráze smůl – jeho smůla byla, že se narodil se ve stejném roce jako Affirmed.“ Tato slova potvrdil Alydar ve svých dalších startech, kdy s přehledem zvítězil nad staršími koňmi nejen v Ayrton Classic (Gr.2), tak ve Whitney Handicapu (Gr.2). Ke konci sezony ale hřebec utrpěl frakturu kopytní kosti na levé přední noze. Absolvoval rekonvalescenci a dokázal zvítězit v Nassau County Handicapu, ale jeho předchozí výkony byly pryč. 

Do chovu odcházel se statistikou 26 startů, 14 vítězství, 9x druhý a 1x třetí. Na dotacích vydělal částku 957 195 USD.  Jako plemeník se stal fenoménem, který vrátil upadající Calumet Farm zpět na výsluní. V roce 1990 byl top plemeníkem Severní Ameriky. 

Dne 13. 11. 1990 ale vedení farmy Calumet oznámilo, že si Alydar ve svém boxu zlomil zadní nohu tak nešťastně, že se jej ani přes okamžitou následnou operaci nepodařilo zachránit. Fanoušci i chovatelé truchlili. Smrt 15-letého super plemeníka však vyvolala i řadu pochybností. V době zmíněné „nehody“ se totiž farma Calumet potýkala s nemalými finančními problémy. Po důkladném prošetření byl management  Calumentu obviněn z úmyslné likvidace Alydara kvůli tučné pojistce: hlavní manažer John Thomas Lundy byl v roce 2000 obviněn ze zpronevěry a odpykal si 4 roky ve vězení. Gary Matthews, právní zástupce farmy, odešel s 21 měsíční podmínkou.

Soudní znalec, prof. George Pratt, po důkladném ohledání torza koně připustil, že hřebec byl pravděpodobně odstraněn násilně: ve svém znaleckém posudku totiž uvádí, že síla, která byla příčinou fraktury zadní končetiny koně, byla trojnásobně vyšší než ta, kterou by hřebec dokázal sám přirozeně vyvinout vykopnutím proti stěně boxu, jak tvrdili manažeři. Dodnes však není známo, jakým způsobem Alydar k této fraktuře tedy přišel. Harold „Cowboy“ Kipp, noční hlídač na farmě Calumet vypověděl, že zcela určitě nešlo o nehodu. Osudného večera, kdy k incidentu došlo, mu prý vedení taktně naznačilo, aby si vzal volno. Soudní znalec se dále nechal slyšet, že způsobená zlomenina by odpovídala silnému tahu. Přiklání se tedy k možnosti, že někdo k Alydarově zadní končetině přivázal lano a tahem např. za nákladním automobilem ji koni zlomil násilím. Toto tvrzení však odmítá veterinář, který následně prováděl eutanazii. Ten tvrdí, že šlo o klasickou zlomeninu. Ať už se ten večer na farmě odehrálo cokoliv, je smutné, co všechno jsou někteří lidé ochotní udělat pro peníze.

Mezi jeho nejcennější úspěchy bezesporu patřilo jak vítězství v Arlington-Washington Lassie Stakes, tak v Stars and Stripes Handicapu. Do roku 1945 se Al protloukal všelijak – neměl stále angažmá. Jezdil nekvalitní koně a nemohl tak naplno ukázat svůj jezdecký potenciál. Štěstí se na něj usmálo až v roce 1945:  angažovali ho do sedla hřebce Hoop Jr. Když pak v Preakness Stakes společně protli cílovou pásku na druhé pozici, nadmíru potěšili vlivného chovatele a zároveň i majitele hřebce, Freda W. Hoopera. Ten Sniderovi ihned nabídl spolupráci: exkluzivní kontrakt žokeje pro slavnou Calumet Farm. A právě tehdy se na farmě narodil výjimečný hřebec Citation (nar. 1945).

Jako dvouletý se Citation s Al Sniderem v sedle objevil na závodišti Havre de Grace v Marylandu. Svůj debut proměnili v jisté vítězství, své soupeře totiž doslova „rozmetali“. Ihned v dalším startu kariéry zlomil Citation rekord dráhy v Arlington Parku na 1000 metrů. Jeho jedinou prohru ve Washington Park Futurity měla na svědomí stájová kolegyně, Bewitch. Citation se z porážky vzpamatoval a navázal vítězstvím v Elementary Stakes, Futurity Trial, Futurity Stakes a Pimlico Futurity. 

Do konce sezony 1947 vyběhl celkem devětkrát a osmkrát slavil vítězství, přičemž na dotacích získal 155 680 USD. Tyto obdivuhodné výkony mu s přehledem zajistily titul Šampióna 2letých hřebců. Al Snider se do konce sezony ještě stihl „ukázat“ v sedle jeho stájového kolegy Ferventa, když jej dovedl vítězně do cíle Pimlico Specialu. Poté nadešel přelomový rok 1948, kdy dvojice Citiation – Snider měla společně psát historii a bojovat o americkou Trojkorunu. 

Citation zahájil sezonu dvěma vítězstvími – a deklasoval staršího Armeda, který se honosil titulem „Kůň roku 1947″. Tento výkon mnohým naznačil hřebcovu fenomenální třídu. Po dvou dalších  lehkých vítězstvích v Everglades Stakes a Flamingo Stakes na dráze v Hialeah Parku, přišel osudný den 5. 3. 1948: Al Snider si vzal v práci volno a odjel prý rybařit na souostroví Florida Keys. Málokdo by tušil, že to bylo naposledy, co ho viděli živého. Podle policejních vyšetřovatelů jej zřejmě musela na moři zastihnout prudká bouře a žokej, jehož hvězda díky Citationovi stoupala strmě vzhůru, se utopil. Osm dní po této tragické nehodě objevili vyšetřovatelé 10 mil jižně od města Everglades člun, který prokazatelně patřil Sniderovi. Jeho tělo se však nikdy nenašlo. Otázkou tedy zůstává, zda to byla opravdu jen pouhá nešťastná nehoda anebo promyšlený zásah sázkového podsvětí snažícího se zmařit Citationovu šanci vstoupit do historie?

Ben Jones, hlavní trenér Calumet Farm nakonec situaci včas vyřešil. Do sedla hřebce posadil žokeje Eddieho Arcara, který zesnulého Snidera nahradil. Historie mluví jasně: Citation opravdu zvítězil ve všech třech odnožích americké Trojkoruny (Kentucky Derby, Preakness Stakes i Belmont Stakes) a zařadil se mezi 8 koní americké historie, kterým se do té doby něco podobného podařilo.

Vítězný žokej Arcaro, Sniderův přítel, věnoval Sniderově ovdovělé manželce podíl z výhry, který obdržel za vítězství v Kentucky Derby.

Jaký to osudový pradox: talentovaný Al Snider časem zapadl do prachu dostihové historie, ale Citationovo jméno v ní bude zářit navěky.

Jezdecké zkušenosti nejprve získával v tréninkovém centru Elloree Training Center, kde pracoval s Quartery a občas jezdil také plnokrevníky v tréninku. V roce 1983 zamířil do Baltimoru, kde pracoval na dostihové dráze v Pimlico. První vítězství v kariéře slavil v sedle koně Vaya Noc Dinero. Brzy začal závodit i na dráze v New Jersey, kde v letech 1984 – 1985 patřil mezi hvězdy.  Nesporný cit pro koně mu v 18 vynesl neuvěřitelných 469 vítězství, čímž si zajistil titul šampióna USA. V roce 1986 se odstěhoval do New Yorku, kde navázal na předchozí úspěchy, když se v roce 1987 stal prvním a doposud také jediným žokejem, který zvítězil v 9 dostizích v jednom dni. Tento obdivuhodný výkon mu vynesl zápis do Guinnesovy knihy rekordů. V roce 1989 se mu podařilo zvítězit ve všech svých 234 dostizích. Byl oceněn titulem nejlepší „žokej New Yorku“. Ještě neuvěřitelnější je, že se krátce před sezonou vrátil ze dvouměsíčního pobytu na odvykací protidrogové klinice, neboť byl v roce 1988 při antidopingové kontrole pozitivní na marihuanu a kokain.  Lidé, kteří ho znali, byli otřeseni.  Někteří majitelé nad ním zlomili hůl a zcela v něj ztratili důvěru.  I sám Antley o sobě v tu dobu pochyboval, ale nakonec díky své milující rodině našel potřebné odhodlání, aby nepřízeň osudu překonal.

Saratoga 1992: Angel Cordero, Jr.  (vlevo) odchází do důchodu. Chris Antley (vpravo), uprostřed Mike Smith a v pozadí Robbie Davis

Trable jej však provázely i nadále: v roce 1989 mu byla odebrána licence žokeje a nařízeno opětovné léčení. Na dráhu se vrátil v roce 1990, zvítězil ve 206 dostizích. V roce 1991 přišlo jeho první vítězství v Kentucky Derby s koněm příznačného jména Strike the Gold (Vykovej zlato). 

V roce 1997 odjel zpět do Jižní Karolíny. Povážlivě přibral a jeho stav mu nedovoloval vrátit se zpět do sedla. Ve snaze „dostat se zpět do hry“ si naordinoval 40 kilometrové denní běhy a radikálně změnil svůj jídelníček. Jeho odhodlání mu u místních občanů vyneslo přezdívku „Forest Gump z Jižní Karolíny.“ Znali ho snad všichni, od poslíčka až po pumpaře a číšnice. 

Návrat do sedla se mu podařil až v roce 1999. Trenér Wayne Lucas ho v Kentucky Derby posadil do sedla outsidera Charismatica. Odskakovali v kurzu 30:1! V cíli bylo ale všechno jinak: Charismaticovi jakoby pod Antleyho vedením „narostla křídla“, minuli soupeře a za nepopsatelné atmosféry v dostihu o růže zvítězili. Národ byl dojat stejně jako sám Chris Antley, který po dostihu prohlásil: „Tohle vítězství má sice příchuť sentimentality, přesto má pro mě větší cenu než všechna ostatní. Musel jsem si sáhnout na úplné dno, abych se mohl vrátit a tohle dokázat. Kéž by celá Amerika mohla cítit to, co v tento moment cítím já.“ 

Po vítězství v Preakness  Stakes se dvojice Charismatic – Antley stala jedním z horkých adeptů na zisk legendární americké Trojkoruny. „Kdybych se dokázal rozdělit o své pocity, tak by byl svět na okamžik lepším místem bez utrpení a bolesti,“ sdělil Antley tisku po doběhu. Bohužel pohádka turfu skončila tragicky: Charismatic nejenže v Belmont Stakes doběhl až třetí, ale po proběhnutí cílem ještě špatně šlápl. Antley to včas odhalil, okamžitě koně zastavil, seskočil a zvedl mu levou přední, kterou držel ve vzduchu a podpíral hřebce vlastním tělem, dokud nedorazila veterinární posila. Tímto činem zabránil rozsáhlejšímu poškození Charismaticovy končetiny. Kdyby to neudělal, Charismatic by býval musel být utracen! Svým hrdinským a nesobeckým činem zachránil Charismaticovi život stejně jako on zachránil jeho pověst žokeje. Hřebec poté úspěšně absolvoval operaci a odešel do chovu.

Fotografie, na které Antley podpírá Charismatica obletěla svět a získala mnohá ocenění. Antleyho vlastní život bohužel vyhasl nedlouho poté, v Pasadeně v roce 2000. Svědci tvrdí, že se dostal do osobních problémů, které zřejmě vyřešil sebevraždou. Pitevní zpráva však uvádí, že Antley zemřel na následky drogového předávkování. V pitevní zprávě se hovoří o rozsáhlých podlitinách na jeho těle… Nakonec byl tento případ uzavřen jako nehoda. Přítomnost podlitin na těle zdůvodnili vyšetřovatelé ztrátou orientace po požití drog.

Charismatic jako plemeník v Japonsku

Antleyho rodina i úzký okruh přátel s nimi však nesouhlasí. Tvrdí, že šlo o „falešnou hru.“ Podle jejich verze se někdo chtěl Antleyho prostě zbavit a využil toho, že se léčil z drogové závislosti k zamaskování úkladné vraždy. Pravda bohužel zůstane navždy skryta stejně jako důvod, proč se tak stalo. 

Shergar na dražbě

Shergar (pedigree):

Shergar, Ballymany Stud (IRE)